Twins <<Avengers>>

59.Vypjaté emoce

Jakmile se dala základna a vše okolo do pohybu, odklidili se těla agentů, přeživší se zavřeli do cel, rozešla jsem se společně s Nat a Stevem vyslechnout Scotta.

P

ořád jsem nemohla uvěřit, že po tolika letech, co jsem si myslela, že je mrtvý, žije. Byl první kluk, se kterým jsem si v Hydře začala a taky jeden z těch, které Elena jakžtakž snesla. Jenže když nás všechny tři poslali na první společnou misi, něco se zvrtlo a on to schytal. Od té doby jsem žila s vědomím, že je mrtvý. Očividně jsem se ale spletla, a nejen já.

„Tak naposledy. Proč jste unesli O'Briena?“ zeptal se už po několikáté Steve.

Nechápala jsem, jak zvládal být, tak klidný, stejně jako Natasha. Já jen celou dobu stála tiše v rohu, ale pomalu a jistě mi začínala docházet trpělivost. Přeci jen šlo o Dylana a já nechtěla vidět Elenu znovu na dně.

„Už jsem vám to řekl. Nemám ani páru, proč ho chtěli.“ oponoval jim stále s pohodářským úsměvem.

„Tak dost! Vyklop to nebo to z tebe dostanu sama!“ vyjela jsem, došla ke stolu a praštila do něj.

„Ale, já už myslel, že neumíš mluvit.“ uculil se ním směrem.

„Umím toho víc, a jestli nezačneš mluvit, brzy to poznáš.“ zavrčela jsem.

„Vicky, hoď tam zpátečku.“ napomenula mě Natasha.

„Jen ji nechte, je s ní aspoň sranda.“ uchechtl se.

Zamračila jsem se a nechala mu ruce přimrznout ke stolu, na kterém je měl položené. Překvapeně se ošil a konečně mu zmizel úsměv z tváře.

„To stačí, Vicky.“ napomenul mě pro změnu Steve a chytl mě za paži.

Ošila jsem se, vymanila ruku z jeho sevření a přešla kousek dál. To jejich vyslýchání nikam nevedlo, a Dylan byl bůh ví kde.

„Tak, řekneš nám, co chceme vědět, nebo jí mám nechat?“ povytáhla obočí Natasha.

„Fajn. Ale řeknu to jen jí a o samotě.“ začal si klást podmínky.

„Vážně to chceš riskovat? Upřímně, pak už jí bránit v ničem nebudu.“ poznamenal Steve.

„Ona mi neublíží. Na to se až moc dobře známe.“ usmál se a pohled přesunul na mě.

„To je dobrý, zvládnu to.“ kývla jsem k těm dvěma.

„Fajn. Máš pět minut.“ přikývla Nat a zvedla se.

„A kdyby něco, jsme za sklem.“ dodal Steve a společně s Nat odešel.

„Hezky je máš omotané kolem prstu, že tě se mnou nechají samotného.“ ušklíbl se jen co zmizeli.

„Jsem teď jedna z nich. Navíc, co se vyslýchání Hydrackých vězňů týče, jsem nejlepší.“ mykla jsem rameny a sedla si naproti němu.

„Teď vyklop, co víš.“ dodala jsem a založila si ruce na prsou.

„Ale no tak, Vick. Zahoď tu vážnou masku. Nikdy ti neslušela.“ usmál se a sám se uvelebil na židli.

„Přestaň si z toho tady dělat nějaký čajový dýchánek. Proč jste unesli Dylana?!“ trochu jsem zvýšila hlas.

„Klídek, řeknu ti to. Máme na to pět minut, tak jsem si chtěl jen pokecat.“ mykl rameny.

„Není o čem.“ odbyla jsem ho.