Jsem jiná...

6. kapitola

Zajímalo by mě, co matka myslela tím, že tu mám ještě práci. Třeba chce, abych se pomstila Lukovi, ale řekla mi, že si mám na něj dávat pozor a ne se mu ještě připomínat. Jsem zmatená. Ráda bych, aby mi to vysvětlila, ale ten komunikátor můžu použít pouze jednou za pět let. 
Aspoň že nemusím do konce týdne do školy. Rozezvonil se mi mobil. Neznámé číslo. Zvedla jsem to. 
Já: Haló?
Zeptala jsem se.
Dylan: Ahoj.
Dylan? Kde sebral moje číslo?
Já: Odkud máš mé číslo? 
Dylan: Tajné zdroje. 
Já: Co potřebuješ?
Dylan: To musím něco potřebovat, když ti volám? 
Zeptal se Dylan ,dotčeně', ale věděla jsem, že to jen hraje. Protočila jsem oči, ale usmála se. 
Dylan: Vykoukni z okna. 
Šla jsem k oknu a Dylan to típl. Mobil jsem položila na postel. Otevřela jsem okno a venku stál Dylan. Trochu jsem se usmála. 
,,Pojď ven.'' řekl mi a usmál se. 
,,Proč?'' zeptala jsem se zvědavě. 
,,Chci tě někam vzít.'' odpověděl mi. 
,,Kam?'' položila jsem další otázku. Na tváři jsem měla menší úsměv. 
,,To je překvápko.'' odpověděl a jeho úsměv se proměnil v úšklebek. 
,,Tak chvílí počkej.'' řekla jsem a zavřela okno. Oblékla jsem si černé úzké džíny a přes mé tílko jsem si vzala slabou mikinu. Do kapsy jsem si dala mobil, peněženku a klíče. Vyšla jsem ven. Dylan stál pod schodami a usmíval se. Zamkla jsem a šla k němu. 
,,Kam půjdeme?'' zeptala jsem se a doufala, že mi to poví. 
,,Jak říkám, to je překvápko.'' řekl s úsměvem. Já zaúpěla.
,,Nemám ráda překvapení.'' řekla jsem. 
,,Každý má rád překvapení, i když tvrdí, že ne.'' odvětil Dylan a šel ke svému autu, kterého jsem si všimla až teď. Dylan nasedl a já se pomalu vydala na místo spolujezdce. Když jsem si sedla, Dylan nastartoval a vyjel na silnici. 
,,Hezký auto.'' řekla jsem a prohlížela si interiér. 
,,Díky.'' poděkoval s hrdým úsměvem. On si to auto koupil sám? 
,,Ty sis to auto koupil sám?'' musela jsem se zeptat. 
,,No ano, šetřil jsem na něj od svých deseti let.'' řekl a díval se na cestu. 
,,Proč ti něco nepřidali rodiče?'' zeptala jsem se zvědavě. Dylan si povzdechl. 
,,Máma zemřela, když mi bylo 15, v mých 16 si táta našel přítelkyni, která jde jen po penězích. Už tátu skoro nevídám, ale zvykl jsem si. Nechci jeho peníze, nestojím o ně stejně jako on nestojí o mě. Proto jsem si našetřil sám a koupil si auto za své vlastní peníze.'' řekl mi Dylan upřímně a zastavil. Nevím proč, ale objala jsem ho. Objetí mi opětoval. 
,,To s tvou mámou mě mrzí.'' řekla jsem mu, když jsem měla hlavu položenou na jeho rameni. 
,,No stalo se, ale teď něco veselejšího, jsme na místě.'' řekl s úsměvem a pustil mě. Taky jsem ho pustila a vylezla z auta. Byli jsme u pláže. Pomalu se začalo stmívat. Dylan vytáhl z auta deku a košík. Překvapeně jsem se usmála. 
,,No co, vsadím se, že si ještě nikdy neměla piknik na pláži při západu slunce.'' řekl sebevědomě a vydal se na pláž. Doběhla jsem ho. 
,,Máš pravdu, to jsem ještě neměla.'' řekla jsem popravdě. 
Došli jsme na místo a Dylan rozložil deku, položil na ní košík s jídlem. Sedla jsem si a Dylan udělal to samé. Z košíku vytáhl muffiny a další dobroty a taky něco k pití. Dívali jsme se na moře, povídali si a jedli připravené jídlo. 
Slunce už zapadlo, obloha se začala měnit na tmavě modrou a vycházely první hvězdy. Podívala jsem se, kolik je hodin.
,,Už je půl jedenácté, měli bychom jet.'' řekla jsem, i když se mi nikam nechtělo. 
,,Kam ten spěch? Ještě jsme neskončili.'' odvětil Dylan, ale začal dávat nedojedené jídlo zpět do košíku. Zvedla jsem obočí na náznak nechápavosti.
,,Uvidíš.'' mrkl na mě a zvedl se ,,počkej tu, za chvíli pro tebe přijdu.'' řekl a odešel. To si dělá srandu. 
Uběhlo asi deset minut a já začala přemýšlet, jestli náhodou neodjel beze mě. Zvedla jsem se, vzala deku do ruky a vydala se k autu. Ještě jsem ani nepřešla pláž a už mě zastavil Dylanův hlas. 
,,Říkal jsem, že pro tebe přijdu, ale když už jsi tu, tak pojď.'' řekl a já šla. Dovedl mě k autu. Zvedla jsem obočí na náznak otázky. Dylan měl pickup, takže mě vzal za ruku a vedl ke korbě. Byla tam matrace, dva polštáře a dvě deky. 
,,Snad tu nechceš spát?'' zeptala jsem se, i když bylo jasné, že ano. 
,,Já ne, my oba.'' řekl a usmíval se jako měsíček na hnoji. 
,,Ty si asi někde upad' ne?'' on se asi zbláznil. Tady spát nebudu. 
,,Ne jsem úplně v pořádku.'' řekl sebevědomě. 
,,Tak tím bych si nebyla úplně jistá.'' zamumlala jsem si pro sebe. 
,,Já to slyšel.'' křikl na mě Dylan z korby. Protočila jsem očima, ale trochu se usmála.