Jsem jiná...

10. kapitola

Neviděla jsem, co to držel za zády. Celkem mě to zajímalo. 
,,Jak jsem říkal, narozeninové překvapení pokračuje.'' Jak řekl tuhle větu, vyndal zpoza zad rudou růži a menší taštičku. Podívala jsem se na něj stylem ,jako vážně?', ale asi to opravdu myslel vážně. Přišel i s těmi věcmi ke mně a růži mi předal.
,,Tady je taková maličkost.'' Řekl a předal mi taštičku. Na tváři měl šibalský úsměv. Podezřívavě jsem si Dylana přeměřila pohledem. 
,,Nekoukej na mě a otevři to.'' Řekl stále s úsměvem. Zhluboka jsem se nadechla a z taštičky vytáhla větší krabičku. Opatrně jsem to otevřela. Uvnitř byl krásný stříbrný řetízek s mým jménem. 
,,Je moc krásný, ale to od tebe nemohu přijmout. Určitě byl moc drahý.'' Řekla jsem a krabičku s řetízkem natahovala zpět k němu. 
,,Ne, to je dárek a dárky se nevrací.'' Řekl moudře a zasmál se. Povzdechla jsem si na důkaz toho, že s ním nesouhlasím. Pak si z ničeho nic vzal tu krabičku, vytáhl ten řetízek a sedl si za mě. Nejdřív jsem netušila, co dělá, ale pak mi došlo, že mi ho chce připnout. Věděla jsem, že hádat se s ním je zbytečné, tak jsem Dylana nechala, aby to udělal. 
,,Sluší ti.'' Řekl, když se na mě podíval zepředu. 
,,Díky. Ale víš, že sis nemusel dělat škodu.'' Řekla jsem a trochu se pousmála. 
,,Já vím, ale já chtěl.'' Usmál se a i mě se koutky úst stočily do úsměvu. Trochu jsem sebou škubla, když jsem ucítila, jak mi na zadní kapse džín zavibroval mobil. Vzala jsem ho do ruky, odemkla a otevřela nově příchozí zprávu. Byla od neznámého čísla. 

Neznámé číslo: Vím, kdo jsi a co skrýváš. 

Úplně jsem cítila, jak mi z obličeje odtekla všechna krev. Dylan si všiml mé změny v obličeji. 
,,Stalo se něco?'' Zeptal se starostlivě. 
,,Ne nic, to je v pohodě.'' Odpověděla jsem mu a falešně se usmála. 
,,Tak proč si tak rychle zbledla v obličeji, když sis přečetla zprávu, která ti přišla?'' Zeptal se znovu, ale podezíravěji. 
,,Opravdu to neřeš. Nic se nestalo.'' Odsekla jsem mu a podívala se z okna. 
,,Fajn, pro tentokrát to nechám.'' Prohlásil po chvíli. 
,,Děkuju.'' Řekla jsem, protože jsem fakt nestála o to, aby se v tom šťoural. Přemýšlela jsem, kdo by to mohl být, ale napadl mě jen jeden člověk. Lukas. Co když o mě ví? Co když mě poznal? 
,,Alex? Jsi v pořádku?'' Položil mi další otázky, ale já ho nevnímala. Co když budu muset odjet? Odtud se mi nechce mám tu Toma a teď už i Dylana. Musím to vyřešit. Zatím to budu ignorovat. 
,,Ano jsem v naprostém pořádku.'' Odpověděla jsem a pousmála se. Dylan si mě přeměřil podezíravým pohledem, ale nic neřekl. 
,,Takže co je na programu teď? Nebo už jsme skončili?'' Zeptala jsem se a doufala, že řekne, že jsme skončili. 
,,No je tu ještě jedno místo, kam jsem tě chtěl vzít.'' Odpověděl mi a zazubil se. Vstal a vzal mě za ruku. Došli jsme zpět ke dveřím, obuli se a vyšli ven. Nasedli jsme do Dylanova auta a vyjeli mě neznámo kam. 
,,Řekneš mi, kam jedeme?'' Optala jsem se trochu zvědavě. 
,,Ne, je to překvapení.'' Odpověděl mi a dál se věnoval řízení. 
,,Nemám ráda překvapení.'' Zamumlala jsem si pro sebe, ale stejně mě Dylan slyšel. 
,,To říkáš celý den a stejně se ti to líbí.'' Namítl s úšklebkem. Protočila jsem očima, ale pousmála se. 
,,Mlčení znamená souhlas.'' Řekl a zasmál se. 
,,Ty jseš nějakej moc chytrej.'' Prohlásila jsem zase já. 
,,Já vždycky.'' Usmál se. 
,,Řekneš mi aspoň, jak dlouho pojedeme?'' Zeptala jsem se s lehkým úsměvem na rtech. 
,,No asi 4 hodiny.'' Odpověděl. 
,,Cože? 4 hodiny?'' Zaskučela jsem a hlavou se zabořila více do opěradla. 
,,Ano, slyšela si správně.'' Uchechtl se a dál se věnoval řízení. Povzdechla jsem si. 
,,Uvidíš, že nám ta cesta uteče.'' Povzbudivě se na mě usmál, a pak hlavu otočil zpět na silnici. Zadívala jsem se z okna a pozorovala ubíhající krajinu. 

Omlouvám se, že kapitoly teď dlouho nevycházely, ale neměla jsem moc nápady. Teď je tu taková kratší kapitola, ale i tak doufám, že se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení.
Mějte se krásně.
Maky ❤