Jsem jiná...

14. kapitola

Asi půl hodiny cesty u mě zastavilo Tomovo auto. Nastoupila jsem a vydali jsme se ke mně domu.
,,Tak mluv." Pobídl mě Tom. Zhluboka jsem se nadechla a spustila.
,,Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o Lukovi?" Když přikývl, pokračovala jsem. ,,Ukázalo se, že mě našel a nejspíš se mu podařilo mě unést. Chtěl na mně zkoušet svoje pokusy, ale naštěstí jsem se díky kouzlu dostala pryč a jako bonus na hodinu zastavila čas, ale to už nejspíš pominulo. Musím se okamžitě dostat k sobě domu a pak odjet." Dopověděla jsem mu ve zkratce, co se stalo. Tom přidal plyn a jel rychleji.
,,Takže jaký máš plán a kam chceš odjet?" Optal se.
,,Chci odletět na svoji planetu." Řekla jsem a sklopila pohled. Tom se na mě rychle otočil, ale hned musel zase vrátit pohled na silnici před sebou.
,,Cože!? A jak to chceš asi udělat?" Zeptal se opravdu překvapeně.
,,Měla jsem vizi o mámě, bylo v ní, že loď, na které jsme sem přiletěli, je schovaná v tom řetízku, co mi dala, než zemřela." Prozradila jsem mu můj plán.
,,A co Dylan?" Zeptal se. Sakra Dylan! Málem jsem na něj zapomněla. Vložila jsem obličej do dlaní.
,,Nevím, ale řekla jsem mu pravdu a asi mu bude líto, že odjíždím." Řekla jsem smutně. Co teď?
Celou cestu jsem přemýšlela, jak a jestli vůbec mu to říct.
Část cesty uběhla a já už v hlavě měla seznam, co všechno sbalit, aby toho nebylo moc, ale abych balením nestrávila mnoho času. Taky jsem přemýšlela, co řeknu Dylanovi, nebo nechám Toma, aby mu to řekl. Chvíli jsem se na Toma dívala a to upoutalo jeho pozornost.
,,Proč na mě pořád koukáš? Znervózňuje mě to." Prohlásil a koutkem oka sledoval i mě.
,,Jen přemýšlím, jestli by nebylo lepší, abys to Dylanovi řekl ty, abych měla víc času." Prozradila jsem mu svůj plán a sklopila oči.
,,Na to rovnou zapomeň, i kdybych měl Luka sám zneškodnit, jen abys měla čas." Řekl.
,,Luke je šílenec, nedělalo by mu problém ti ublížit nebo tě třeba i zabít." Odvětila jsem.
,,To mi je jedno, ty a Dylan jste si souzeni, budeš mu to muset říct ty." Řekl, když jsme projížděli kolem cedule, která označovala začátek našeho města. Povzdechla jsem si a mlčela, protože jsem věděla, že má Tom pravdu.
Když jsme přijeli k mému domu, někdo seděl přede dveřmi. Byl to Dylan. Vystoupila jsem z auta a šla k němu. Tom zůstal v autě. Než stihl Dylan začít mluvit, předběhla jsem ho.
,,Nemám moc času, takže pojď se mnou dovnitř, budu u toho balit." Vešla jsem do domu a šla rovnou k sobě do pokoje. Dylan začal mluvit už na schodech.
,,Co se stalo? Proč jdeš balit? Jak to, že nemáš čas? A kdes vůbec byla od včerejška?" Chrlil jednu otázku za druhou.
,,Ve zkratce, z mého kámoše z dětství je stal naprostý šílenec, který mě od mala pronásleduje všude, chce na mě dělat pokusy, našla jsem způsob, jak se dostat domu, na svoji planetu." Jakmile jsem dovyprávěla, měla jsem dobaleno. Hledala jsem poslední a nejdůležitější věc. Řetízek od mámy.
,,Jak se chceš dostat na jinou planetu? Kdo je ten kluk a proč tě chce zničit?" Pokládal další otázky.
,,Máma mi skryla do řetízku od ní loď, díky které se dostanu domu. Je to Luke, ten Luke, co chodí s námi do třídy." Odpověděla jsem mu na otázky a dál hledala řetízek. Sakra, kde může být?
Našla jsem ho až po 10 minutách, mezitím jsem odpovídala Dylanovi na otázky a že jich bylo. Když jsem bral svoji tašku a scházela schody, Dylan se ozval.
,,Kam teď chceš jít?" Zeptal se.
,,Tom mě odveze někam jinam a tam to zkusím, musím být rychlá, než mě zase Luke najde. Prosím, pochop mě." Položila jsem tašku na zem a objala ho. Cítila jsem, jak mi dal pusu do vlasů.
,,Chci jet s tebou, s vámi. Chci být s tebou, až mi odjedeš." Řekl smutně a nepouštěl mě ze svého objetí. Podívala jsem se mu do očí.
,,Je to nebezpečné, nechci, aby se ti něco stalo. Zůstaň tady." Snažila jsem se ho přesvědčit, ale nedal si říct.
K Tomovi do auta jsme nasedali už oba. Tom se jen ušklíbl a vyrazil ven z města.
,,Kam vůbec jedeme?" Zeptal se asi po hodině jízdy.
,,Daleko. Budu potřebovat klid a ten bych v Lukově přítomnosti neměla." Odpověděla jsem a oba kluci přikývli.

Jakmile jsme překročili hranice státu, byla jsem klidnější, ale stále mě něco nutilo jet dál. Tom momentálně spal na zadním sedadle a Dylan řídil místo něj. Stále musím přemýšlet, jak dostat z přívěsku tu loď. Nesmím ztrácet čas. Možná k tomu bude potřeba úplněk, i když byl nedávno. Nemůžu celý měsíc jezdit všude po světě a kluci už vůbec ne. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne? Při nejhorším skončím v cirkuse.
,,Na co myslíš?" Optal se Dylan a dal se díval na cestu.
,,Na všechno možný." Odpověděla jsem, při tom v rukou mnula řetízek.
,,Víš vůbec, jak vytáhneš tu loď?" Položil další otázku.
,,Ne a nejhorší je, že moc času nemáme, Luke už je určitě někde na cestě. Ten se před ničím nezastaví. Vůbec se jsem nevěděla, že mě posledních několik týdnů sledoval." Rozpovídala jsem se a koukala do blba.

Prosím přečíst  ⬇️

Zdravíčko, vím, že už to jsou skoro dva roky, od poslední kapitoly, ale už jsem si na to připadala trochu stará. Tímto se chci omluvit, že teď kapitoly moc často vycházet nebudou, ale rozhodla jsem se tento příběh dokončit. Strašně moc všem děkuji za podporu a že se vám příběh líbí. Doufám, že tu nějací zájemci o tuto povídku ještě zůstali a nezanevřeli jste na mě. Moc děkuji a přeji příjemné čtení.
Maky ❤️