Jsem jiná...

5. kapitola

Dylan 
Díval jsem se na Alex, která velmi vražedně propalovala stůl. Ruku měla v pěst. Zjevně je opravdu hodně naštvaná. A to ještě před chvílí měla vyděšený pohled. Položil jsem svou ruku na tu její, kterou měla zaťatou v pěst. Ucukla. Nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale ta její ruka byla horká. Trochu mě to zaskočilo. 
,,Alex?'' špitl jsem. Nic. Žádná odpověď. Pomalu jsem položil ruku na její rameno. Zase ucukla. Co se to děje? Najednou začalo zvonit. Všichni byli zmatení, dokonce i Alex se probrala. Z rozhlasu se ozvalo:
,,Všichni okamžitě opustí budovu! V učebně výtvarné výchovy začalo hořet.'' 
Vypukl menší chaos. Všichni se zvedli a utíkali ke dveřím a následně i ven. Také jsem se zvedl a chtěl opustit třídu, ale to co mě zastavilo, bylo, že Alex stále seděla na místě. Šel jsem k ní. 
,,Alex?'' řekl jsem. Zase nic. 
,,Alex?!'' křikl jsem trochu hlasitěji. Opět nic. Sáhl jsem ji na rameno. To ji probralo. Zvedla ke mně svůj pohled. V jejích očích byl smutek. I když jsem nic neřekl, přikývla, zvedla se a šla ven. Absolutně jsem nechápal. 
,,Co to…?'' nedořekl jsem to, protože mi skočila do řeči. 
,,Neptej se, vše se včas dozvíš.'' řekla chladným hlasem. Tak teď jsem nechápal už vůbec nic. Vydal jsem se za ní. Než jsme se dostali před školou už tam byli hasiči, ale už nebylo, co hasit. Oheň z ničeho nic pominul. Hasiči už hledali něco, kvůli čemu začalo hořet. 
,,Už víte, co oheň způsobilo?'' zeptal se ředitel. 
,,Nenašli jsme nic, co by mohlo začít hořet. Uvidíme, co řekne policie.'' zaslechl jsem od hasiče. 
,,Po zbytek týdne máte všichni volno.'' řekl ředitel k nám. Všichni se vydali domů. Já hledal Alex, když jsem ji nenašel usoudil jsem, že šla také domů. Vydal jsem se tedy tam. 
,,Alex!'' zakřičel jsem na ní, když jsem ji z dálky viděl. Nic. Pokračovala v cestě. Doběhl jsem ji. Chytil jsem ji za ruku a otočil ji směrem k sobě. Zvedla obočí na náznak toho, že mám něco říct. Jenže já nevěděl, co mám říct. Vytáhla svojí ruku z té mé a pokračovala v cestě. Já jsem tam jen tak stál a sledoval její mizící záda. Nechápu jí. Od doby, kdy jsem přijel do tohohle města, jsem zažil divné věci, které jsem nikde jinde nezažil. A všechny ty zvláštnosti se dějí, když je poblíž Alex. Musím zjistit, o co tady jde.

_____________________________________

Alex
Jsem v háji. Musela jsem to být já. Jakmile jsem uviděla Luka, dostala jsem strach i vztek najednou. To muselo způsobit ten požár. Asi bych si měla začít balit věci, ale nejdříve musím udělat jednu věc. 
Když jsem byla konečně doma, šla jsem do svého pokoje a vzala si takovou malou porcelánovou krabičku s písmeny. Z písmen jsem poskládala slovo MÁMA a zavřela oči. Když jsem je zase otevřela, stála přede mnou matka. Tak krabička je něco jako komunikátor s těmi, jenž nežijí. 
,,Mami.'' řekla jsem a chtěla ji obejmout, ale nemohu.
,,Alex, zlatíčko, moc ráda tě vidím.'' řekla mi s úsměvem.
,,Ještě nesmíš odjet. Máš tam ještě nějakou práci. Vím, že se Luke vrátil do tvého života, ale nesmíš se nechat zastrašit. Podle mě tě nepozná, ale radši si dávej na něj pozor.'' řekla mi klidným hlasem. Přikývla jsem se slzami v očích. Chtěla jsem se zeptat na to, co se mi stalo, ale ona pokračovala. 
,,A to co se ti stalo, není jen tak. Vždy když budeš cítit strach i vztek, počítej do dvaceti, aby si se trochu zklidnila. Dnes to byl oheň, příště to může být třeba voda. Musíš zůstat klidná. Pamatuj, musíš zůstat klidná.'' řekla a už zmizela. Zavřela jsem oči a byla zase sama. Sedla jsem si na postel a začala brečet. Už bych mohla říci, kdo jsem a odkud jsem. Jsem z planety jménem Kepler-186f. Mám zvláštní schopnosti. Jsem mimozemšťanka. 

Začal mi zvonit mobil. Volal mi Tom. Zvedla jsem to. 

Tom: Zapni si zprávy, dělej. 

Já: Cože? 

Zapla jsem si zprávy. 

,,Stojím před školou, kde se dnes záhadně vznítil oheň. Policie ani hasiči nemají ponětí, co požár způsobilo. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Pokud o tom někdo něco ví, kontaktujte policii.'' Tak to říkala ta žena v televizi.

Tom: Prosím, řekni, že si to nebyla ty.

Já: Tak napůl. 

Tom: Cože? 

Já: No víš, jak jsem ti říkala o Lukovi, tak on dnes přestoupil na naší školu, byla jsem vyděšená a zároveň naštvaná a od posledního úplňku mám nové zvláštní schopnosti a asi za to může můj strach i vztek.

Tom: Nevím, co ti na to mám říct. 

Já: Musím jít, ahoj. 

Típla jsem to, aniž bych čekala na jeho odpověď. Potřebuju si to všechno v hlavě urovnat.