Jsem jiná...

4. kapitola

Alex 
Přemýšlím, co se mi to stalo v té koupelně. Nikdy dřív se mi to nestalo. Jen doufám, že to není to, co myslím. Jinak jsem v háji. Pokud se se mnou bude dít něco nového a někdo to uvidí, budu muset odjet. Odtud se mi moc nechce. 

Je pondělí. Jsem vzhůru už od tří ráno. Mám neskutečně moc divný pocit. Nikdy dřív jsem se tak necítila. 
Už je půl sedmé. Nemám co na práci, tak jsem vstala, oblékla se, v koupelně vykonala svojí hygienu a nasnídala se.
Jak jsem tak potichu seděla u stolu, začala jsem přemýšlet. Co když se mi začíná dít, to co mé bývalé kamarádce? Věk už na to mám. Měla bych se snad vrátit domů? Z mého přemýšlení mě vytrhl zvonek, který se nesl domem. Vstala jsem a šla otevřít. 
,,Všechno nejlepší k narozeninám.'' křikl Tom, když jsem otevřela. Možná jsem se zapomněla zmínit, ale dnes mám narozeniny. 
,,Ahoj, děkuju.'' řekla jsem s malým nadšením. Od doby, kdy jsem opustila svůj domov, narozeniny neslavím. 
,,No tak, aspoň předstírej pořádně, když už.'' řekl Tom a hrál zklamaného, ale koutky rtů mu cukaly. Usmála jsem se a protočila oči. 
,,Tady máš takovou maličkost.'' řekl Tom a podal mi zabalenou krabičku. Podívala jsem se na něj pohledem jako vážně? Tom přikývl. 
,,Víš, že narozeniny neslavím a nemám ráda dárky.'' řekla jsem a chtěla mu krabičku vrátit. 
,,Ne, prostě si to vezmi a mlč.'' Tom byl neoblomný. 
,,Fajn…..děkuju.'' řekla jsem odevzdaně. Šla jsem i s Tomem zpět ke stolu. Dárek jsem začala pomalu rozbalovat. Byl to řetízek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku. A pod ním na kartonu, na který byl zavěšen, byl nápis Nejlepší kamarádka je jako čtyřlístek. Těžko se hledá, ale máte štěstí, když ji najdete. 
,,Děkuju Tome, je fakt krásný.'' řekla jsem s úsměvem.
,,Jsem rád, že se ti líbí a teď už pojď odvezu tě do školy.'' řekl Tom, zvedl se a šel do chodby. Vyšel ven, já se jen obula a následovala ho. 
Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a Tom vyjel. Cestou jsme si povídali. Auto se zastavilo až před školou. Poděkovala jsem Tomovi za odvoz a vydala se do budovy. Ze skříňky jsem si vzala potřebné učebnice a šla do třídy. Sedla jsem si na své místo v zadní lavici u okna a čekala na příchod učitelky. Nasadila jsem si kapuci, všichni ví, že to je jako cedule s nápisem Nerušit, ví to všichni až na jednoho. A ten jeden si právě sedá vedle mě. 
,,Ahoj,'' řekl Dylan s úsměvem. 
,,Ahoj.'' řekla jsem neutrálně. 
,,Co se ti stalo, že máš tak blbou náladu?'' zeptal se zvědavě. 
,,Nic.'' odpověděla jsem a dívala se na dřevěnou desku stolu. Naštěstí Dylan už nestihl nic říct, protože zazvonilo a do třídy vešla učitelka a začala se svým výkladem, který stejně nikoho nezajímal. 
To, že jsem měla ráno divný pocit, se stalo skutečností hned druhou hodinu. K nám měl přijít nový žák. Byl to opět kluk. Luke Hamilton. Člověk, kterého jsem už nikdy nechtěla vidět. Dylan si zjevně všiml mého vyděšeného pohledu, jakmile nový žák vstoupil do třídy. Musím doufat, že mě Luke nepozná, ale od dětství jsem se celkem změnila. Jako malá jsem měla hnědé vlasy, teď jsem se přebarvila na blond. Nosím kapuci a tmavé barvy. Asi bych vám měla říct, proč Luka nenávidím. Když jsem byla malá, bydlela jsem už pouze s mámou. Josh a Luke Hamiltonovi bydleli naproti nám. Luka velmi zajímal vesmír v té době a věřil, že ve vesmíru jsou další bytosti. Když on i jeho otec zjistili o mě a o mé matce pravdu, řekli, že jsme stvůry. Musely jsme se odstěhovat, ale tam na nás po několika letech také přišli. V té době mi bylo 15 a moje matka zemřela. Ještě před svou smrtí mě poslala sem, kde bydlím doteď sama. Už několikrát jsem si musela změnit příjmení. Mé rodné jméno je Alexis Isabell Demon. 
To je důvod, proč Luka nesnáším. Zradil mě. Kdysi jsem si myslela, že bychom mohli být víc než kamarádi, ale to už je dávno pryč. Bylo to jen takové pobláznění v raném věku. Od té doby nevěřím na lásku. Moje máma mi kdysi řekla, že bytosti jako já se buď nezamilují vůbec, nebo pouze jednou za život. 
,,Hej Alex, vnímáš?'' zeptal se mě Dylan šeptem. 
,,Ehm...jo. Říkal si něco?'' jako bych se probrala z transu. 
,,Jo, ptal jsem se, co ti je, nějak si ,zmrzla'.'' řekl Dylan dívajíc se na mě. Musela jsem ruku zaťat v pěst, cítila jsem, že mě začíná pálit a mohla bych to tu podpálit. 
,,Jo jsem v pohodě.'' řekla jsem Dylanovi, ale do očí jsem se mu podívat nedokázala. Jedno je jasné. Musím z téhle třídy pryč.