Jsem jiná...

13. kapitola

Probrala jsem se a viděla trochu rozmazaně. Jakmile jsem pořádně zaostřila, všimla jsem si pout na mých rukách i nohách. Začala jsem sebou škubat.
,,Snažíš se marně, zlatíčko." Vysmívala se mi osoba, která přišla. Podle hlasu jsem poznala, kdo to je. Luke. Ztuhla jsem strachy. Takže mě poznal. Poraženě jsem vydechla. Přišel blíž ke mně.
,,Co po mě chceš? Jak si mě v tomhle městě sakra našel?" Zakřičela jsem mu obličeje.
,,Mám pro tebe nabídku. Buď mi pomůžeš s mým vědeckým experimentem nebo všem řeknu, kdo jsi a odkud pocházíš." Začal vydírat.
,,Myslíš, že ti to někdo uvěří? Už jednou si to zkusil a všichni se ti vysmáli." Řekla jsem trochu naštvaně.
,,Jo, protože mi bylo 5, ale teď mám důkazy." Prohlásil a ušklíbl se. Pochybovačně jsem se na něj podívala. Vytáhl z kapsy mobil a ukázal mi fotku z mého každoměsíčního ,dobíjení', když jsem byla ve vzduchu a svítila mi hruď. Další fotka byla, jak jsem naštvaná v parku, měla před sebou ruku a na zemi oheň. Poslední fotka je z mýtinky, kde jsem byla s Dylanem a na dlani mi tancuje plamínek ohně.
,,Sakra." Zaklela jsem a zkusila myslet na živel ohně, abych žárem změkčila kov, z něhož jsou pouta vyrobený. Lukovi asi došlo, co zamýšlím.
,,Smůla zlato, jsou z kovu, který vydrží i několik tisíc stupňů." Vysmíval se mi za můj marný pokus.
,,Pokud mi utečeš, což by tě stálo sakra velké úsilí, tak pamatuj, já si tě najdu všude! Sleduju každý tvůj pohyb." Zasyčel mi naštvaně do tváře a odešel.
Musím se odtud nějak dostat, nebo aspoň poslat nějak zprávu Dylanovi nebo Tomovi. Měla jsem se vrátit domu, když to šlo. Zavřela jsem oči a z ničeho nic se mi zjevila vize. Viděla jsem postavu ženy. Jakmile se obraz zaostřil, zjevila se mi máma.
,,Mami?!" Zněla jsem překvapeně. Jen se na mě usmála a naznačila, že nemůže mluvit. Přikývla jsem. Ukázala směrem do leva, viděla jsem loď, na které jsme přiletěli sem na Zem. Nechápavě jsem se na mámu podívala. Najednou se ta loď změnila na malý přívěsek. Na ten, který mi máma darovala před tím, než zemřela. Už mi to došlo. Loď, díky které se budu moc dostat domu, je schovaná v tom přívěsky od mámy. Můžu se dostat domů. Zbývá mi vyřešit už jen jeden problém, jak se odtud dostanu?
Podívala jsem se na mámu a poukázala na to, že tu jsem uvězněná. Máma promluvila!
,,Zlatíčko, od úplňku máš nové schopnosti. Díky nim se můžeš odtud dostat, stačí si jen vzpomenout, co dělala Christy, než zmizela." Dopověděla a zmizela. Christy byla moje nejlepší kamarádka na mé planetě. Začala jsem přemýšlet, co tedy dělala za pokusy, než zmizela.
Zkoušela spoustu kravin, ale pak jsem si vzpomněla. Jednou když ji její otec nechtěl pustit se mnou ven a zamkl ji doma, tak dočasně zastavila čas. Ale jak to sakra udělala?

Po strašně moc dlouhé době, co jsem přemýšlela, jsem na to konečně přišla. Byla k tomu příslušná formule, jen si vzpomenout, jak to bylo. Chvíli po tom, co jsem přemýšlela, mě něco napadlo, ale přišel Luke.
,,Tak jak se vede, moje drahá?" Řekl a ušklýbl se. Měla jsem chuť flusnout mu do toho jeho hnusného ksichtu, ale ovládla jsem se. Postavil se za stůl a vzal paralyzér. Zhrozila jsem se. Přišel s ním ke mě a paralyzérem se mě dotkl v místě srdce. Bolelo to, ale dalo se to zvládnout.
,,Dost!" Křikla jsem, Luke na chvíli dal ruku pryč a zasmál se. Teď nebo nikdy, přiletěli mi hlavou.
,,Tempus statum!" Řekla jsem a Luke zamrzl v pohybu. Ono to funguje. Teď se jen dostat z těch pout.
Soustředila jsem se a řekla: ,, plus virtutis." Zabrala jsem a pouta povolila. Jsem volná. Rychle jsem utekla, dokud čas stojí.
Musím se odtud dostat zpět domu. Domem jsem se dostala ven, zvláštní, že jsem nikoho nepotkala. Neřešila jsem to a zdrhla, dokud je čas. To kouzlo funguje asi jen na hodinu.
Běžela jsem po cestě, dokud jsem se nedostala k silnici. Netušila jsem, kde jsem, ani jak se dostanu zpět, ale někde jsem začít musela. Po silnici jsem se rozeběhla a použila při tom svoji nadpřirozenost, takže svoji rychlost. Utíkala jsem, dokud jsem se nedostala k motorestu, který stal u silnice. Vešla jsem dovnitř a za barem seděl celkem mladý kluk.
,,Dobrý den, mohla bych si odtud zavolat? Asi jsem se ztratila." Zeptala jsem se, když jsem k němu došla.
,,Zdravím, určitě." Řekl a podal mi svůj mobil. Poděkovala jsem a poodešla dál. Vytočila jsem Tomovo číslo, které si pamatuji zpaměti.
,,Prosím?" Ozvalo se.
,,Tome, to jsem já, Alex. Všechno ti vysvětlím, ale teď pro mě prosím přijeď, půjdu ti naproti. Nemám času nazbyt. Jsem v nějakým motorestu, nejspíš to nebude daleko od města." Řekla jsem mu.
,,Dobře, mohla by si mi to trochu popsat? Motorestů tu je v okolí celkem dost." Optal se.
,,Moc nevím, jak to popsat, ale vydrž chvilku." Řekla jsem, telefon přitiskla k hrudi a šla se zeptal toho kluka na adresu tohoto místa. Jakmile mi ji řekl, zopakovala jsem ji Tomovi a on vyrazil. Poté jsem típla hovor, poděkovala a vydala se taky na cestu.

Moc se omlouvám všem, kteří na kapitolu čekali takto dlouho, za roven bych se chtěla omluvit, že kapitoly budou vycházet po delších pauzách. Poslední dobou nemám moc inspiraci.
Maky ❤️