Jsem jiná...

1. kapitola

O pár let později...

Budík mi zazvonil a já vstala. Oblékla jsem si černé úzké džíny, tílko téže barvy a přes to přehodila větší černou mikinu s kapucí. V koupelně jsem se moc nezdržovala. Vlasy jsem jen pročesala hřebenem a nechala je volně padat do půlky zad, na obličej dala trochu korektoru, zapudrovala to, na řasy nanesla řasenku a vyčistila si zuby. Vzala jsem si svůj batoh, v kuchyni si dala jablko k snídani a v chodbě nazula černé vansky. Vyšla jsem z domu a už si to mířila ke škole. K té budově jsem přišla asi deset minut před zvoněním. Ze skříňky jsem si vzala učebnici se sešitem a šla do třídy. Sedla jsem si do zadní lavice u okna, přes hlavu jsem si hodila kapuci a dívala se ven z okna.
Zazvonilo na hodinu a přišla učitelka. Začala odříkávat svůj výklad, ale přerušilo jej klepání na dveře. Vešel ředitel školy a za ním nějaký kluk. Nezajímá mě to, tak jsem si začala kreslit do sešitu.
,,Žáci dovolte mi, abych vám představil vašeho nového spolužáka Dylana Blacka. Doufám, že ho všichni přijmete mezi sebe.'' řekl ředitel a odešel.
,,Tak nám o sobě něco řekni.'' vybídla ho učitelka.
,,Tak jsem Dylan, je mi 18 let a přestěhoval jsem se sem s rodiči.'' řekl s úšklebkem, který mu hrál na tváři, kvůli svůdným pohledům většiny holek ve třídě. Já se něj podívala pouze jednou a už z jednoho pohledu jsem dokázala vyčíst, že to bude velký egoista.
,,Dobrá, tak si můžeš jít sednout vedle Alex. A Alex tu kapuci dolů, už jsem tě několikrát napomínala.'' řekla učitelka, já protočila očima, ale kapuci sundala a Dylan se vydal k mé lavici. Vyučující se vrátila ke svému výkladu. Když přišel, sedl si vedle mě.
,,Ahoj jsem Dylan.'' řekl polo šeptem.
,,Jo slyšela jsem.'' odpověděla jsem bez zájmu a dál si kreslila do sešitu.
,,Ty jsi Alex, že ano?'' zeptal se po chvíli ticha.
,,Gratuluju Sherlocku, víš jak se jmenuju.'' řekla jsem s velkou dávkou ironie. Uchechtl se. Protočila jsem očima a dál se věnovala svému sešitu. Najednou sešit, ve kterém jsem měla nedodělanou kresbu, mi z pod rukou zmizel. Dylan mi ho sebral.
,,Vrať mi to.'' řekla jsem a začala se sápat po mém sešitu. On si jej začal v klidu listovat. Ve mně se vařila krev. Nesnáším, když mi někdo sahá na moje věci. V obličeji se mu značilo překvapení s úžasem. Když se mi ho podařilo, sebrat mu jej, hodila jsem po něm vražedný pohled.
,,Kreslíš opravdu dobře.'' uznale pokýval hlavou.
,,Nemáš sahat na věci, které nejsou tvoje.'' řekla jsem místo poděkování.
,,Aspoň bys mohla poděkovat.'' zamumlal si pro sebe, ale i tak jsem ho slyšela.
Do konce hodiny jsem Dylana ignorovala. Když zazvonilo na přestávku, všichni si začali sbírat své věci a opustili třídu. Jakmile byla většina studentů pryč, začala jsem se pakovat taky. Dylan už tu naštěstí nebyl. Vydala jsem se ke své skříňce, kde jsem si vzala potřebné učebnice a vydala se do další třídy. Opět jsem se posadila do zadní lavice a zase nasadila kapuci, tomuhle učiteli to nevadí.
Zazvonilo a do třídy vešel učitel a pár opozdilců. Učitel začal svůj výklad a mě zavibroval mobil. Podívala jsem se, kdo mi píše. Byl to Tom. Můj nejlepší kamarád, který jako jediný zná mé tajemství a pomáhá mi.
Tom: Ahoj, mám se pro tebe po škole stavit?
Já: Ahoj, to bys byl hodnej.
Tom: Dobře, čekej mě.
Na to už jsem neodepsala. Začala jsem si zase kreslit, tohle už jsem uměla, tak na co se to učit znovu. Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí se otevřely.
,,Omlouvám se za zpoždění, ale nemohl jsem najít tuto učebnu.'' řekl Dylan, který se nakonec rozhodl tuhle hodinu navštívit.
,,Dobrá tedy a ať už se to neopakuje, tak...'' učitel se rozhlédl po třídě ,,...třeba slečna Johnsonová vás provede školou. Slečno Johnsonová proveďte tady pana Blacka po škole. Na tuto hodinu jste omluveni.'' vytřeštila jsem oči, proč sakra zrovna já, ale nechtěla jsem dělat problémy, tak jsem se neochotně zvedla a šla ke dveřím a Dylan šel hned za mnou.
Začala jsem mu ukazovat, kde co najde. Pokoušel se začít konverzaci, ale vždy když se na něco zeptal, tak jsem mu pouze jednoslovně odpověděla a dál se tím nezaobírala.
Konečně jsem mu ukázala celou školu a zbývalo asi pět minut do konce hodiny, tak jsem se tam chtěla vydat jen proto, že už nechci být v jeho přítomnosti. Jenže on mi můj plán překazil a chytil mě jemně za zápěstí.
,,Co ještě?'' zeptala jsem se otráveně.
,,Pojď si povídat.'' odpověděl mi s malým úsměvem.
,,My dva nemáme o čem.'' řekla jsem mu.
,,Určitě máme.'' nenechal se odbýt.
,,Ne to nemáme.'' řekla jsem rozhodně. Už jsem začínala být vážně naštvaná.
,,Jak to můžeš vědět?'' zeptal se Dylan a jeho stisk na mém zápěstí nabral na síle.
,,Protože...nejsem taková, za jakou mě máš. Jsem někdo úplně jiný." Vykřikla jsem, vyškubla se mu a vyběhla ze školy ven. Běžela jsem do parku, kde jsem se posadila na lavičku. Napsala jsem Tomovi.
Já: Můžeš pro mně přijet už teď?
Tom: Ano můžu. Proč, co se stalo?
Já: Pak ti to řeknu.
Tom: Dobře.
Já: Jsem v tom parku, který je blízko školy.
Tom: Okey. Za chvíli tam budu.
Už jsem mu neodepsala. Byla jsem vážně naštvaná. Šla jsem do části parku, kde nejsou žádní lidé. Prudce jsem švihla rukou před sebe a začal plápolat ohýnek. Hrála jsem si s ním. Zvětšovala jsem jej a zase zmenšovala.
Tom: Jsem před parkem.
Uhasila jsem oheň a šla k němu. Otevřela jsem si dveře a nasedla.
,,Ahoj.'' pozdravil mě Tom.
,,Ahoj.'' oplatila jsem mu pozdrav. Auto se dalo do pohybu.
,,Tak povídej, co se stalo?'' zeptal se po chvíli jízdy v tichosti.
,,Dnes jsem se málem prozradila a myslím, že on to nenechá jen tak.'' řekla jsem mu popravdě. Mlčel. Přemýšlel.
,,Snaž se mu, co nejvíce vyhýbat a co nejméně s ním mluvit.'' řekl po chvíli ticha. Přikývla jsem.
,,Dnes je úplněk.'' prohodil jen tak do ticha. Ztuhla jsem. Sakra, já na to zapomněla.
,,Podle tvého výrazu soudím, že si na to zapomněla, no nemám pravdu?'' zeptal se s úšklebkem.
,,Jo máš pravdu, zapomněla jsem.'' přiznala jsem s povzdechem. To už jsme byli před mým domem.
,,Díky za odvoz.'' řekla jsem a vystoupila z auta. Tom jen přikývl a odjel.
Vešla jsem do domu, kde klasicky nikdo nebyl. Šla jsem do svého pokoje. Odhodila batoh do kouta a lehla si do postele. Na mobilu jsem měla oznámení.
/Dylan Black vám poslal/a žádost o přátelství./
Sakra, už to začíná. Věděla jsem, že se mám trochu ovládat. Po čtvrt hodině přemýšlení jsem to nepřijala. Držela jsem se Tomovi rady, ale stejně mi od Dylana přišla zpráva.
Dylan: Mám to u tebe.
Já: Co máš u mě?
Co mu hrabe?
Dylan: Neprásk' jsem tě učiteli, když si utekla ze školy.
No bezva. Ať bude chtít cokoliv, nic mu nedám. Ale můžu se zeptat, co chce.
Já: Co bys chtěl?
Dylan: Vysvětlení.
Já: Jaký vysvětlení?
Dylan: Sejdeme se za půl hodiny u školy.
Já: Bohužel dnes nemůžu. Už musím jít. Mám jiné věci na práci než si s tebou psát.
Dylan: Dobře, ale dlužíš mi to.
Na to už jsem neodepsala. Podívala jsem se z okna a...to už je tma? Sakra, vytřeštila jsem oči, když jsem zjistila, že už je půl desáté. No každopádně...je čas.