Jsem jiná...

7. kapitola

Vylezla jsem za Dylanem na korbu a sedla si vedle něj. 
,,Je ti jasné, že umrznu. Mám pouze tuhle slabou mikinu a pod tím tílko.'' snažila jsem se z toho nějak vykroutit. 
,,Klid. Myslel jsem na všechno.'' řekl a hodil mi jeho mikinu, která byla silná. Sakra, tohle mi nevyšlo. Oblékla jsem si ji, byla mi celkem velká, ale co, aspoň nezmrznu. Dylan vytáhl další mikinu a navlékl si ji na sebe. 
,,Proč si mě sem vzal?'' zeptala jsem se, protože mi to pořád nebylo jasné. Podíval se na mě, pousmál se a zase ode mě odvrátil pohled. To mi jako neodpoví? 
,,Nemůžeš na narozeniny zůstat sama doma.'' odpověděl mi po chvíli ticha. Odkud ví, že mám dnes narozeniny? 
,,Jak to víš?'' zeptala jsem se a přimhouřila oči. 
,,Tajné zdroje.'' mrkl a ušklýbl se. Propalovala jsem ho vražedným pohledem. 
,,Nekoukej tak na mě, neřeknu ti, jak to vím.'' řekl a zasmál se. Povzdechla jsem si s tím, že se vážně nedozvím. 
,,Alex, ty se s tím novým klukem znáš?'' zeptal se z ničeho nic Dylan. 
,,Ehm...ne proč?'' lhala jsem, abych se zachránila. 
,,Tak proč si se na něj dnes tak vyděšeně dívala?'' položil mi další otázku a nasadil podezřívavý pohled. 
,,To se ti asi jen zdálo.'' řekla jsem a nuceně se usmála, aby mi to uvěřil. Dylan si mě podezřívavě přeměřil pohledem. 
,,Vážně?'' zeptal se stále podezřívavě.  
,,Ano, říkám ti pravdu.'' řekla jsem a začínala být naštvaná. 
,,Tak proč mám pocit, že lžeš?'' osočil se na mě. 
,,Je to jen pocit.'' lehce jsem křikla. Má dlaň mě začala pálit, tak jsem ji musela sevřít v pěst. Dylan si toho všiml. Zvedla jsem se, seskočila z auta a běžela pryč. Je mi jedno kam, ale hlavně pryč. Za sebou jsem uslyšela dupot. Bylo mi jasné, že je to Dylan. Potřebovala jsem něco zapálit, ale vzpomněla jsem si, co říkala matka. Počítej do dvaceti. Musíš zůstat klidná. Zpomalila jsem a začala počítat do dvaceti. Když jsem byla u sedmičky, přiběhl ke mě Dylan. 
,,Co to? Proč si utekla?'' zeptal se nechápavě. Otočila jsem se k němu zády a přestala počítat. 
,,Alex, řekneš mi o co tady jde?'' řekl trochu zvýšeným hlasem. 
,,Do toho ti vůbec nic není.'' křikla jsem na něj. To počítání mi moc nepomohlo. Dlaň jsem měla v pěst. Dylan udělal krok ke mně a já o krok ustoupila. 
,,Alex,'' řekl klidnějším hlasem. 
,,Ne…'' zašeptala jsem a zavřela oči. Okolo sebe jsem ucítila paže. Odtáhla jsem se, protože bych mu mohla ublížit. Na chvíli mě napadlo, že bych mu řekla pravdu, ale okamžitě jsem to zamítla. Nevěřím, že by to nezneužil. 
,,Půjdu domů.'' řekla jsem potichu a otočila se k odchodu. 
,,Ne nejdeš, mohlo by se ti něco stát a já bych si to pak vyčítal.'' řekl zase Dylan a chytil mě za zápěstí. Celkem mě překvapilo to, co mi teď řekl, ale nijak jsem se k tomu nevyjadřovala. Zadíval se mi do očí. Nevím, jak to udělal, ale najednou jsem byla zase klidná. 
Vrátili jsme se k Dylanovu autu. Mlčeli jsme. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. 
,,Víš, jsi vážně zvláštní. Skoro s nikým se nebavíš, nosíš převážně tmavé barvy a nikoho si nepustíš k tělu. Jsi tajemná a nepředvídatelná, jsi…'' začal Dylan mluvit. 
,,...jiná.'' dopověděla jsem a podívala se na něj. 
,,Čím to je? Chci říct, čím jsi tak jiná?'' zeptal se a mě nikdy nenapadlo, že tak můžu působit. Zase mě napadlo, že bych mu řekla pravdu, ale stále mu plně nedůveřuji. 
,,Dylane, já…'' začala jsem mluvit, ale skočil mi do řeči.
,,Lex, já chápu, že mi nevěříš, ale prosím zkus mi věřit.'' řekl a podíval se mi zpříma do očí. A jak mi to řekl? Lex? Tak mi říkali rodiče, když jsem byla malá. Pro sebe jsem se lehce usmála. 
,,Co když to zneužiješ nebo někde vykecáš, nebo že mě odsoudíš?'' řekla jsem. Vážně přemýšlím, že mu to řeknu? Asi jsem se nadýchala moc mořského vzduchu. 
,,Jak ti mám dokázat, že to neudělám?'' položil mi otázku. Sklopila jsem oči a po chvíli se na něj podívala. 
,,Dokážeš to svou reakcí. Nesmíš vyvádět.'' odpověděla jsem mu a podívala se směrem k moři.