Hunger Games: 79. ročník

2. Kapitola

Potí se mi ruce. Frankie rozdělává úhledně seskládaný papír a čte jméno na něm: "Missy Greenová." nevěřím svým uším. "Pojď na podium , drahoušku." říká a já se pro jistotu nenápadně štípnu do paže. Tohle není sen. Šla jsem na podium a snažila se zadržet slzy které se mi draly do očí. Jedna z nich opustila moje oko ale nevzlykala jsem. "Tak, teď pánové." přešla k druhé skleněné kopuli s papírky. Prosím ať nevybere bratra, Prosím, Trixe ne. "Ruen Doesn." řekla Frankie a já ho uviděla. Ruen. Tak takhle se jmenuje. Většinou na mě kouká v sadech. Když se na něj podívám já, odvrátí pohled. Jde po schodech na podium. "Podejte si ruce." usmívá se Frankie a já si s Ruenem podávám ruku. Má ji o dost větší než já. Vlastně až teď si všímám že je celkem pohledný. Dívá se mi do očí ve kterých se mu odráži strach avšak jeho výraz je neutrální až tvrdý.

Sedím v pokoji kde se máme rozloučit se svými příbuznými. Zakazuji si brečet. Aspoň pro teď. Do pokoje vchází má matka s otcem. Kde je Trix ? On nepřijde ? "To zvládneš holčičko moje." přivinula mě k sobě a já slyšela její vzlyk. Odtahuje se ode mně a tentokrát mě objímá otec. "Matka má pravdu, jsi statečná. Vyhraješ to a vrátíš se domů..." říká a podívá se na mě s nadějí v očích. "Pokusím se." potlačuji vzlyk a křivě se usměji.  Do pokoje vtrhnou mírotvorci a vláčí mé rodiče z pokoje. "Buď statečná!" zařve matka. Dveře se za nimi zavírají a já jsem opět v pokoji sama. Za chvíli se otevírají dveře a já vidím Trixe. Když mě viděl,běžel ke mě a obejmul mě. Když se vzpamatuji omotávám své ruce okolo jeho trupu. Za chvíli se odtahuje a koukne se mi do očí. "Ty to zvládneš. Vyhraješ." jeho hlas zněl tak přesvěčivě že jsem tomu i na chvíli uvěřila. V jeho očích se odráží strach ale ve výrazu se mu odráží jistota a povzbuzení. Otevírají se dveře a mírotvorci odvádějí Trixe. Za chvíli do pokoje vchází Frankie a odvádí mě do auta ,které jede směrem na nádraží. Cestou tlachá o Kapitolu ale ani já ani Ruen jí neposloucháme. Oba jsme moc zabraní do svých myšlenek. Auto se zastavuje a my vystupujeme, samozřejmě nám u toho asistují kamery. Nastupujeme do vlaku. Je to tady zařízené tak, jak jsme to před třemi lety měli doma taky takže mě to nijak moc nepřekvapilo ,ale Ruen byl ze všeho značně nadšený. Sedám si na sedačku. Ruen si sedá taky. "Nevím jak to zvládneme bez mentora." říkám. Ruen se na mě podívá a říká: "Silní to zvládnou i bez mentora." Je mi jasné co tím naznačuje - jsem slabá, psychicky i fyzicky. Radši skláním hlavu a jsem zticha. Do pokoje se přiřítí Frankie. "Vítám vás tady. Momentálně jedeme rychlostí 120 km/h, ani se to nezdá viďte ?" zahihňá se. Aspoň někdo je dnes pozitivní. "Zavedu vás do svých pokojů a tam se převlečete na večeři." šli jsme tedy za ní.

S Ruenem máme pokoje vedle sebe. Zavřela jsem dveře od mého pokoje. Ticho. Jediné co slyším je ticho ,které mě nutí přemýšlet o Hrách. Budu mít nějaké sponzory ? Spojence ? Mám šanci vyhrát ? Přežít ? Nevím. Má odpověď je - nevím. Převlíkám se do černých kalhot a rudého svetru protože je tady větší zima než v jedenáctém kraji. Co asi dělají rodiče ? Nebo Trix ? Nesmím na ně teď myslet, zakázala jsem si a vyšla z pokoje.

Sedla jsem si ke stolu a začala jíst. Jelikož jsme bývali v Kapitolu používáme jako jedna z mála rodin v jedenáctém příbor. Jak je vidno, Ruen s tím má problém. Chvilku jsem se na něj dívala a doufala, že se na mě koukne taky. Frankie by asi se svým vznešeným, kapitolským vychováním nesnesla kdyby někdo u stolu jedl rukama. Ruen vzhlídnul ke mě. Naznačila jsem mu jak se drží vidlička a nůž. Zopakoval to po mě a čekal na další instrukce. Jako ukázku jsem si ukrojila maso a vložila do úst. Ruen to sice trochu nešikovně ale přece zopakoval. Podíval se na mě tázavým pohledem. Kývla jsem na něj na znamení že to dělá dobře. Vděčně se na mně usmál a rty naznačil že děkuje. Taky jsem se na něj usmála a dál se věnovala jídlu. Skoro jsem mu zapomněla jeho narážku na mou slabost. Třeba mi to oplatí, nebo taky ne.

Frankie zacinkala lžičkou o skleničku na šampaňské a spustí: "Dnes mi byla sdělena malá změna v pravidlech, budete moct mít mentora. Není to skvělé drahoušci ?" "Ano.." odpověděla jsem ji a usmála se. "Hanz na nás bude čekat v Kapitolu a moc rád vám se vším poradí." dodává. Hanz Miller vyhrál v šestnácti letech v 55. ročníku. Teď je to starší podivín.

Po večeři se odebírám do svého pokoje.