Hunger Games: 79. ročník

14. Kapitola

Zatímco Ruen králíka upravoval aby se dal jíst ,já rozdělávala oheň.

Při jídle bylo ticho a proto se snažím návázat konverzaci. "Děkuju že jsi mě zachránil u Rohu Hojnosti, bez tebe bych už byla mrtvá." vážně jsem na něj koukla. "Musel jsem to udělat..." řekl a podíval se na mě. Už jsem se ho chtěla zeptat proč ,ale něco mi říkalo že by mi stejně neodpověděl, proto jsem dále zticha. Jedli jsme mlčky. "Kam si běžel po masakru u Rohu Hojnosti ?" "Proč se mě na něco musíš pořád ptát ?" "Protože mě to zajímá." "Šel jsem rovnou sem. Celou dobu jsem byl tady na tomhle břehu řeky.". "Aha." říkám protože nevím co jiného odpovědět.

Po jídle hasíme oheň a jsme připraveni na cestu. "Stmívá se, budeme spát na stromě ?" ptám se. "Ne, našel jsem tady jeskyni." řekl a opět mě chytl okolo pasu. Tentokrát jdeme do kopce. Ve dvou to jde težko a oba jsme vyčeraní o trochu více než normálně. "Zastav, půjdu sama. Bude to lepší. Nebudeš tak unavený." usmívám se a stoupám si vedle něj a snažím se nedat na sobě znát bolest. "Zvládneš to ? Jsi si jistá ?" ptá se mě nedůvěřivě. "Ano, jsem si naprosto jistá." odpověděla jsem mu celou větou. Rozešli jsme se tedy do kopce. Bolí to hrozně to bolí ,ale třeba to už není daleko. Jdeme do kopce a já stále doufám že za chvíli Ruen řekne "Tak jsme tady." ,ale zatím se tak nestalo. Jdeme a myslím že za chvíli omdlím bolestí proto na chvíli zastavuji a zavírám oči. Ruen se taky zastavil a otočil se na mě. "V pořádku ?" vydechuji a otvírám oči, "Ano." říkám. Dáváme se opět do kroku. "Je to ještě daleko ?" ptám se nakonec udýchaně. "Už jenom kousek." chlácholivě mě pohladí po zádech. Z jeho dotyku mi naskočí husí kůže. Nemůže si toho všimnout ,ale ve tváři má zmatený i zamyšlený výraz. Cítí to samé ? "Pojď, už se stmívá." říká a vyráží kupředu. Vyjdu tedy za ním.

"Jsme tady." řekl. "Jsi si jistý ? Vždyť tady nic není." řekla jsem trochu se smíchem. Ohrnul větev a byl tam vchod do jeskyně. Aha, maskování. "Chytré." komentuji a vcházím do jeskyně, kde je jen Ruenův batoh a spacák rozložený na zemi. Jeskyně je malá takže po mém krátkém obhlédnutí si sedám na zem a dávám před sebe poraňenou nohu, s nadějí že se aspoň trochu bolest zmírní. "Bolí tě to ?" zeptal se mě se starostlivě. Zakývala jsem mírně hlavou na souhlas. Sednul si ke mně a přivinul si mě k sobě. Věděla jsem že teď už můžu být slabá, Ruenovi můžu věřit. S tímto pocitem a v Ruenově objetí jsem usnula.