Hunger Games: 79. ročník

25. Kapitola

Tahle kapitola je věnovaná Nottes protože mě nehorázně potěšila jejíma komentama.
Děkuju moc. :''))

--------------------------------------------

Okamžitě po mě vrhla nůž , kterému jsem se naštěstí vyhnula. Tentokrát jsem po ní nůž hodila já. Nůž se jí zasekl do ramene a ona spadla na zem. Okamžitě jsem vystartovala k lesu s nadějí že jí moje rána ochromila na tolik, že budu schopná doběhnout k lesu. Když jsem byla na hranici lesa zpomalila jsem. Náhle jsem ale slyšela výkřik vycházející od Rohu Hojnosti. Rychle jsem obrátila směr zpátky k Rohu. Běžela jsem a na hranici lesa jsem se zastavila. Vykoukla jsem zpoza větví a uviděla dívčího splátce ze čtvrtého kraje a kluka z prvního kraje. On stál nad ní a ona něco mluvila, plakala takže jí nebylo rozumnět. Kluk z jedničky najednou vylovil nůž z opasku a zabodl ho dívce do srdce. Zakryla jsem si rukou ústa abych nevykřikla. Salva z děla se ozvala. Tohle ukazuje nemilosrdnost profesionálů. Kluk se ohlídnul a já zadržela dech jakoby mě mohl slyšet. Chvíli se koukal mým směrem. Poté odvrátil pohled a já vycítila možnost k útěku. Nejdřív jsem opatrně a pomalu našlapovala ,ale potom jsem se dala do zoufálého, rychlého běhu. Běžela jsem a i přes velké přemáhání jsem se neotáčela. Během mi jakoby hořely plíce. Už nemůžu. Nemohu už dál běžet. Zastavuji. Rozhlídnu se a vidím že jsem blízko jeskyně. Nasazuji rychlé tempo chůze. Musím se k Ruenovi dostat co nejdřív.

Jdu do kopce k jeskyni. Jsem zadýchaná ale nemůžu zastavit kvůli Ruenovi. Asi to beru moc vážně. Já nevím.

Když jsem u jeskyně, vcházím do ní a vidím Ruena opřeného o stěnu jeskyně. "Ahoj." řekla jsem spěšně. Sedla jsem si k němu a rychle otevřela pytlíček s lékem. "Ahoj." řekl Ruen unaveně. Otevřela jsem nádobu s lékem a podala ho Ruenovi. Namazal si ránu a vydechl úlevou. "Lepší ? Promiň že mi to tolik trvalo." omluvila jsem se. "Jo, mnohem. A co ty ? Jsi v pořádku ?" Koukl se mi do očí a vzal mě za bradu. "Ano, jsem." usmála jsem se. Chvíli mi ještě svýma hnědýma očima jakoby propaloval díru do duše ,ale poté pohled sklopil. "Půjdu něco nasbírat, dobře ?" zeptala jsem se a Ruen přikývl. Vyšla jsem z jeskyně a šla vodorovně po svahu. Zítra bude finále. Co se asi bude dít ? Doufám že tu nebudou žádní geneticky upravení psi, včely nebo třeba šelmy. Také doufám ve výhru mě a Ruena. Vzpomínám si ,že na začátku jsem si byla jista mou smrtí ,i když jsem s ní určitě nebyla smířená. Teď se o svůj život bojím a chci přežít. Chci přežít.

Našla jsem nějaké plody ,které doufám nejsou jedovaté. Vracím se zpátky do jeskyně.

Vešla jsem do jeskyně. Sedla jsem si k Ruenovi a natáhla k němu ruku s plody. "Děkuji." řekl a vzal si plody z mé ruky.

Když dojedl, pořád vypadal hladově. "Na, vem si." dala mu zbytek svých plodů. "Ty nemáš hlad ?" zeptal se mě překvapeně. Zakroutila jsem záporně hlavou. "Vážně ?" "Jo, vem si." řekla jsem a nasypala mu zbytek do ruky.

Když snědl svoje plody byla už tma. S Ruenem jen čekáme až se na obloze obeví erb Kapitolu. Nečekáme dlouho a objevuje se. Poté se na obloze objevuje fotka dívky ze čtvrtého kraje. Obloha opět pohasíná a je stejná tma jako předtím. Ležíme s Ruenem na sobě namáčknutí víc než kdy předtím. Tvůrci zřejmě snížili teplotu. Ležíme v obou spacácích a bundách - stejně se oba klepeme zimou. Možná je to příprava na finále. Finále. Zdá se už tak blízko ,ale výhra se zdá tak daleko.

Usínám namáčknutá na Ruenovi s drkotajícími zuby.