Hunger Games: 79. ročník

24. Kapitola

Skončil rozhlas a já se podívala na Ruena s jiskřičkami v očích. Hned poznal co chci udělat. "Ne. Nepustím tě tam." "Potřebuješ léky a navíc je to moje vina že se ti to stalo. Kdybych ji nechtěla zachránit tak by se to nestalo. Já ... měla jsem tě poslechnout. Omlouvám se." podívala jsem se mu do očí. "Není to tvoje vina." "Ano, je a půjdu tam." "Ne já tě nepustím, prosím, zůstaň." "Já-á-" "Prosím." řekl naléhavěji. "Já tam musím jít a nemůžu ti teď lhát že tam nepůjdu." řekla jsem upřímně. Kouknul se do země a chvíli do ní zíral. Po chvíli se na mě podíval a pravil : "Dobře. Vidím že ti v tom nezabráním. Ale .. Slib mi že si budeš dávat pozor." významně se mi kouknul do očí. "Slibuju." řekla jsem s vědomím že tenhle slib dodržím z části kvůli němu a z části kvůli sobě.

Objala jsem Ruena.

Naše objetí bylo přerušeno gongem. Chtěla jsem se odtáhnout s tím že musím vyrazit ,ale on mě pevně držel. "Pustíš mě ? Musím už jít. Nebude to tam věčně." řekla jsem po chvíli. "Jo, promiň." řekl. "Vrať se mi." zašeptal a krátce mě políbil.

Sebrala jsem sadu svých vrhacích nožů a vyrazila k Rohu Hojnosti. Musím být rychlá abych mohla dát Ruenovi léky co nejdřív. Nejen proto že ač se to nezdá Ruen je na tom podle mě hůř ale i proto že hostina nebude trvat napořád. Trochu si tedy popobíhám a když náhodou neběžím jdu svižnou chůzí. Když vím že jsem blízko Rohu zpomaluji. Po každém kroku jsem se ohlédla , kdyby se tady náhodou objevil nějaký splátce. Jdu ke kraji lesa, odhrnu si větve z výhledu a uvidím stůl s pytlíčky na kterých jsou čísla krajů, přeživších splátců. Je tam jedenáctka, čtyřka a jednička. Mám jít teď nebo až za chvíli ? Chvilku počkám a potom vyrazím.

Po chvíli vyčkávání jsem se rozhodla vyrazit. Naposledy jsem se rozhlédla a rozběhla se. Stůl byl ode mě asi padesát metrů. Sprintovala jsem celou dobu až ke stolu. Vzala jsem pytlíček a snažila se sprintovat co nejrychleji to šlo s mými zbývajícími silami. Ohlídla jsem se a uviděla splátkyni čtvrtého kraje.