Hunger Games: 79. ročník

3. Kapitola

Umyla jsem se a oblékla si noční košili kterou jsem zde našla.

Zaplavují mě myšlenky na rodiče a Trixe. Rozvzlykám se. Snažím se se uklidnit ale nejde to, nemůžu. Moje vzlyky jsou zřejmě moc hlasité protože slyším klepání. "Všechno v pořádku ?" "Ano." odpovídám Frankie snad dost přesvědčivě. Odchází. Lehám si do postele a zjišťuji že mi klesají víčka a já usínám...

Probouzím se a netuším kolik je hodin. Oblíkám se do šatů co jsem měla na sklizni a vlasy si nechávám rozpuštěné. Vstupuji do jídelního vozu kde jsme večeřeli a vidím Ruena s Frankie jak snídají. Vstupuji a strhuji na sebe veškerou pozornost. Pohled zabodnu do země a začnu snídat.

Zpomalujeme a přijíždíme na nádraží v Kapitolu ,které je plné divně postrojených lidí - kapitolanů. Přicházíme s Ruenem k oknu a díváme se na všechny ty lidi. Poté odstupuji od okna a Ruen také. Vypadá ze všeho tak nadšený. Chápu to ,ale každý co je zde na nádraží bude přihlížet jeho smrti. Nechci mu ale kazit radost, proto nic neříkám.

Vystupujeme z vlaku a Frankie nás hned vede do zkrášlovacího centra. Představuje mě Cecilii a Deklanovi. Mají mě zkrášlit ještě před tím než se setkám se svým vizážistou - Gregem. Nejdřív mě umyjí a poté se Cecilie postará o moje obočí a pleť.

Po všech těch procedůrách mě odvedli do pokoje kde se mám sejít s Gregem. Do pokoje vchází muž asi okolo třiceti se zelenými vlasy a šedým oblečením. Kromě zelených vlasů vypadá normálně. "Ahoj, jsem Greg." usmívá se a odhaluje své rovné zuby. "Jsem Missy." usmívám se taky. "Co se mnou uděláte ?" "Mám pro tebe speciální šaty na Přehlídku Splátců. Budou ti slušet." "Dobře." usměju se. Ukazuje mi moje šaty a už přicházejí Cecilie a Deklan ,kteří mě líčí a lakují nehty. Poté si oblékám šaty a dívám se do zrcadla. Mám ne moc výrazné žluté líčení které se mi hodí k šatům. Tyto šaty naprosto charakterizují jedenáctý kraj.

"Zvládnete to, usmívejte se." říká Greg a Croatia (Vizážistka Ruena) mu přikyvuje. Kdybych neměla tak hezkou manikúru, začala bych si z nervozity kousat nehty. "Nastupte si, za chvilku začínáme." Popohání nás Frankie. Nastupuji do vozu vedle Ruena. Sluší mu to. Vozy vyjely a já uviděla asi 100 000 lidí. Nervózně jsem se podívala na Ruena. Podíval se na mně taky. Odvrátil pohled a nenápadně mé chytil za ruku. Děkovně jsem se na něj usmála a začala nejistě mávat do hlediště.

"Byli jste skvělí!" Rozplývala se Frankie. "Pojďte, půjdete se seznámit s vašim mentorem a ukážu vám váš byt." vyjeli jsme výtahem do jedenáctého patra. Výtahové dveře se otvírají a já vidím přepychový byt s proskleným výhledem na město. Tak tohle jsme doma neměli. V každém rohu stojí jeden z avoxů a je připraven nás obsloužit.

Až teď si všímám postavy s černým oblečením , to bude Hanz. "Tak, tohle je Hanz Miller, váš mentor." představí ho Frankie. "Tohle je Missy.." podávám si s ním ruku a usmívám se "a tohle je Ruen." dodává. Ruen si s Hanzem taky podává ruku. "Je čas jít spát, zítra je první den ve Výcvikovém centru. Setkáme se u snídaně, dobrou noc, drahoušci." usmívá se přeslazeně. "Dobrou noc." odpovídám a Ruen přikyvuje na souhlas. Vydám se do svého pokoje kde se umyji a v noční košily ,kterou jsem vyhrabala ze skříně usínám ...

Probouzím se celkem odpočatá. Okamžitě se oblékám do uniformy s číslem jedenáct na rukávu. Přicházím do hlavní místnosti s jídelním stolem. U snídaně sedí už všichni kromě mě. "Dobré ráno." usmívám se na všechny. Odpovědí mi je jen nesrozumitelné mumlání. Radši se vjenuji jídlu. "Ve výcvikovém centru se moc nepředvádějte. Zkoušejte to, co vám nejde." pronáši do ticha Hanz. "Děkujeme." usmívám se na něj. On se na mě jen podívá a jí snídani. Možná že je podivín ,ale zřejmě mu náš osud není lhostejný.