Hunger Games: 79. ročník

20. Kapitola

Po chvíli se mi povedlo jí dát dost velkou ránu na to ji omráčit. Okamžitě jem se rozběhla k Ruenovi , který ležel na zemi a z rány mu tekl malý potůček krve. Dělal co mohl aby nesténal bolestí. "Musíme odsud pryč." řekla jsem a nechala ho aby se o mě zapřel. Šli jsme co nejrychleji Ruen mohl. Snažil se nevydávat žádné zvuky naznačující bolest a díky tomu se hluboce kousal do rtu až mu tekla krev a z očí mu tekly slzy. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle .. slabého, je mi jasné že teď už doopravdy musím být silná.

Když jsme byli snad už dost daleko od profíků rozhodla jsem se Ruenovi ránu vymýt. "Ruene, musím ti tu ránu vymýt." říkám i když vůbec netuším co dělám.

Chvíli na mě koukal a začal si svlíkat kalhoty, bylo to sice těžké s tou ránou ale zvládl to. Zůstal ve spodním prádle, tričku a bundě. Posadila jsem ho na kámen v řece a vzala si do ruky vodu, byla ledová. "Ta voda je studená, bude to bolet. Připraven ?" kývnul s obavami v očích. Opatrně jsem mu tam šplíchla vodu a on měl co dělat aby se nerozkřičel bolestí. "Promiň, moc se omlouvám." řekla jsem soucitně a pohladila jsem ho po ruce. Kývl že je to dobré.

Když už byla rána zcela čistá, pomohla jsem Ruenovi nandat kalhoty a šli jsme k jeskyni. V jeskyni si lehnul do spacáku. Měla jsem hlad protože jsem celý den nejedla a Ruen taky, ale nechtěla jsem ho tam nechat o samotě. Najednou slyším znamí zvuk. Vyjdu z jeskyně a vidím jak se snáší k zemi padáček. Beru ho do jeskyně. Nejdřív si přečtu vzkaz kde stojí : "Život jsou sponzoři." . Dobře, potřebujeme sponzory pro Ruena. Sponzorský dar je opět polívka. "Ruene, máme dárek od sponzora." řekla jsem a přešla k němu. Vzala jsem lžičku která byla v padáčku také a nabrala na ní polívku. Vedla jsem ji k Ruenovi do úst a on ji spolkl. Chtěla jsem mu dát další sousto ,ale on mě zastavil a vzal si lžici. Vedl ji k mým ústům a já polívku na ní snědla. "Děkuju." naznačila jsem ústy.

Takhle to trvalo do té doby než jsme polívku nesnědli.

Když už byla obloha temná objevil se na ní erb Kapitolu a obličej dívčího splátce z prvního kraje a Desiree. Poté obloha opět potemněla. Je mi ji moc líto, chtěla jsem ji zachránit, teď ji rodina určitě oplakává.

Ještě bych věnovala chvíli myšlenkám o Desiree ale přepadla mě únava a já si lehla na Ruenovu hruď. "Dobrou noc." řekla jsem. "Dobrou noc." odpověděl a já ho políbila. Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí ve kterých se zračila láska. Myslím že tak jako v těch mých. I když nerada ale musela jsem náš oční kontakt přerušit a lehla si na Ruenovu hruď. Za chvíli jsem uslyšela Ruenovo pravidelné oddechování a i já jsem po chvíli usnula.

Probudila jsem se na Ruenově hrudi. Posadila jsem se a rozhlídla se po jeskyni. Poté jsem se podívala na Ruenovu ránu, vypadá docela v pořádku, ale jestli tu budeme ještě dlouho, začne mu rána hnisat. Potřebuje léky a já netuším jak mu je sehnat nebo jestli vůbec existuje nějaká rostlina která by mu pomohla. Z mého přemýšlení mě probudil Ruen. Usmál se na pozdrav a já mu ho oplatila. "Bolí to hodně ?" zeptala jsem se ho a on přikývnul. Nevěděla jsem co mu na to mám odpovědět tak jsem ho objala a doufala že mu to pomůže. "Už je to lepší, děkuju." řekl se smíchem a i já se usmála. "Myslím že bude lepší když ti ránu znova umyji." začala jsem mluvit. "Dobře." ani mi neodporoval protože nic jiného dělat nemůžeme. S jeho pomocí jsem ho zvedla a šli jsme z jeskyně.