Nekonečná noc

Část 2

Je večer. Sedím v křesle a listuji ve staré složce s případem Trojanská. Procházím si svoje staré hlášení o té prazvláštní vraždě a po celou dobu mě napadá, že tu není něco v pořádku.

Zlepšila se mi nálada. Trochu. Nevím, jestli to způsobil fakt, že teď zase pracuju na případu nebo jsem jen neměl čas patlat se ve svých problémech. Ať tak či onak aspoň při každém pohledu na svou zbraň nemyslím na to, jak by bylo skvělé, kdybych si s její pomocí vystřelil mozek z hlavy. Někdy se musím smát svým úvahám o smrti. Asi jsem už vážně hodně zoufalý, když mě pobaví představa mého mozku přilepeného na parketách v obývacím pokoji.

Zvonění mého mobilu mě vytrhne ze zadumání nad ošklivostmi a krásami smrti.

„Dane?" poznávám číslo volajícího na displeji. Ale i kdyby ne. Daniel je stejně jediný, kdo mi volá.

„Máme stopu k Anně Trojanské. Zahlédli ji včera v noci v jednou klubu. Mohl bys to ještě teď prověřit?"

Neochotně, ale souhlasím.

Poslouchám, jak mi Dan diktuje adresu, a pak zavěsím.

Začínám mít o ten případ zájem. A to už je něco.

Rychle se obleču, seberu bundu, přilbu a sáhnu pro klíče od motorky. Kovové klíčky od mé nádherné, milované Hondy mě hřejí v dlani. Jako malý kluk se těším na noční projížďku ztichlým městem.

Vyjdu ven a zamířím do garáže dole v přízemí domu. Je tam. Čeká jako vždycky. Tichá a klidná. Ve světle žárovky se matně leskne její černý lak. Nasednu a nastartuju. Při prvním zaburácení motoru mi přeběhne mráz po zádech, ten zvuk poznám kdekoliv. Zařadím jedničku a vyrazím z garáže do potemnělých ulic města.

Silnice jsou skoro prázdné, semafory vypnuté, oranžové světlo na mě vyzývavě poblikává. Mé hodinky ukazují něco po jedenácté hodině. I když musím až na druhý okraj města, cesta ubíhá rychle. Jedu zbrkle, jako mladíček, který právě dostal řidičák. Příliš rychle, neopatrně, riskantně. A proč ne? Co se může stát horšího než to, že se mi splní mé přání a já konečně vypadnu z tohohle prohnilého místa. Představa smrti mě neopouští ani neděsí. A bouračka na motorce je rozhodně zajímavější odchod, než nudná představa vystřeleného mozku na podlaze mého bytu.

Podvědomě přidávám plyn. Řítím se teď ulicemi města víc jak stovkou, křižovatky projíždím bez zastavení. Chovám se jako blázen. Nebo ne? Je to tím, že skutečně toužím po smrti? Proto ji vyzývám? Chci, abych mě potkala? Ať osud rozhodne za mě?

Přesto dojedu bez nehody. Jaká ironie. Zaparkuju před špinavým pajzlem, ze kterého se ven dere hlasitá hudba. Ještě jednou kontroluju adresu. Je to tady. Několik pochybných existencí, které stojí venku před barem, se po mně otočí. Nevšímám si jich a jdu dovnitř.

*

Špinavá chodba s opadanou omítkou a plná cigaretového kouře mě zavede až do samotného klubu. Je tam spousta lidí. Na parketu, u stolů...všude plno. Prodírám se mezi nimi až k baru. Nikdo si mě nevšímá a já si nevšímám jich. Dunění hlasité hudby mi pulzuje v uších, blikání barevných světel vytváří různé pohledy na celou tu zběsilou přehlídku. Mávnu na barmana a zeptám se dost hlasitě, abych překřičel hudbu.

„Hledám muže jménem Martin Stein."

„To jsem já," chlápek si mě změří pohledem. „Vy jste od policie?"

Jen přikývnu a nechám se od něj zavést do místnosti za barem. Nevím, proč takové tajnosti. Stein volal na stanici, že tady včera viděl Trojanskou. Ale k výslechu přijít nechtěl. Dan mě upozornil, že mám na něj jít opatrně. Pravděpodobně ani Stein nemá zrovna čistý záznam.