Nekonečná noc

Část 9

Z nudy se snažím vylepšit svůj nucený příbytek. Kusem deky zakryju rozbité okno a přerovnám zbytky polorozpadlého nábytku v pokoji. Sundám z postele staré povlečení a hodím na matrace několik dek, které vypadají zachovaleji než napůl shnilé prostěradlo. Nakonec se vrhnu do odklízení kusů omítky a prachu z dřevěné podlahy.

Mohl bych rozdělat oheň ve starém krbu, napadá mě. Je docela zima a topení v téhle zřícenině nefunguje. Dám se do prohledávání domu, abych našel co nejvíc dřeva na podpal. 

Za půl hodiny ho mám dostatek, abych mohl rozdělat. Zbytky rozpadlého nábytku, odpadlé rámy ode dveří, všechno skončí v krbu. Oheň se rozhoří, a když zhasnu i to jediné ubohé světlo v pokoji, mihotavá záře plamenů se rozlije po místnosti a příšeří aspoň trochu skryje oprýskané zdi a zaprášenou podlahu.

Přitáhnu si ke krbu deku a uvelebím se na ní. Pohled do žhavých plamenů mě pomalu uspává. Jsem k smrti unavený, ale snažím se s tím bojovat. Chci počkat, až přijde Michael. Snad se vrátí brzy. Slíbil to. Jenomže minuty ubíhají, mění se v hodiny, a Michael nikde. Oči oslepené blikajícím ohněm se mi samy zavírají.

*

Když se vzbudím, je jasný den. Plameny v krbu dávno vyhasly a líné sluneční paprsky pomalu pronikají oknem do mého příbytku. Michael tu není. Spolknu trpkou porci zklamání a pokouším se zaměstnat své myšlenky něčím jiným. Protáhnu se a rozhlížím se po místnosti. 

Na zchátralém stole stojí dvě papírové tašky, které tam ještě ráno nebyly. Je v nich jídlo a nějaké láhve s vodou. Srdce se mi skoro zastaví, když si uvědomím, co to znamená. Michael tady v noci byl! Vrátil se, když jsem spal, a přinesl jídlo. 

Mrzí mě, že jsem ho minul. Kdybych tak neusnul. 

Proč znovu odešel? 

Kdy se vrátí? 

Proberu podrobně obě tašky, jestli tam není vzkaz, ale najdu pouze jídlo a pití. Jen těžko překousnu zklamání.

Nechce se mi zůstávat v tomhle zchátralém domě další den, ale ukázat se na ulicích by nebylo moudré. Dan a ostatní po mě určitě pátrají.
Možná jsem neměl utíkat. Teď to vypadá, že s tou vraždou mám opravdu něco společného. 

Co jsem mohl dělat? Michael si pro mě přišel. Musel jsem jít za ním.
V duchu se skoro děsím nad svými myšlenkami.
Musel jsem jít za ním.
To není správné.
Vím to, ale nemám sílu to změnit. Vždy půjdu tam, kam on. Musí to tak být.

Nedělej nic, co nechceš.

Už zase! 

Je tady! 

Znovu se mi vetřel do myšlenek. Nesnášel jsem ten nadpřirozený způsob rozhovoru. A nesnášel jsem i jeho.
Je to nepřítel, můj a Michaelův.

„Můžeme mluvit i takhle."

Prudce se otočím po hlase. Stojí tam a upíná na mě své zelené oči. Ale ani ty mě nedokáží připravit o rozvahu. Teď už ne. Mám Michaela a jakkoli mi ten záhadný cizinec mohl imponovat v minulosti, teď se mnou jeho nadpřirozená krása nic nedělá.

„Zmiz!" zasyčím nenávistně.

„Chci si s tebou promluvit."

„Ale já nechci mluvit s tebou." 

Možná bych z něj měl mít strach, ale já se nebojím. Cítím jen vztek, protože nejsem dost silný, abych ho zastavil. To dokáže jen Michael.