Nekonečná noc

Část 8

Neklidně pochoduju po prázdné cele sem a tam a přemýšlím, jak z toho ven. Čím dál tím víc mi dochází, že není cesty odtud. Vůbec tomu nerozumím. Kdo to mohl udělat? Možná to opravdu byl ten zelenooký muž a shodil to na mě. Jenomže proč by mě jednoduše nezabil jako Annu a ostatní? Ne, nedává to smysl.

Asi nemá cenu nad tím uvažovat. Hlavní je ho najít a zastavit. Jen to by mě mohlo očistit. Zastavit ho však dokáže pouze Michael a ten je bůhví kde. Zůstal v mém bytě i po té, co jsem se celý den neukázal? Možná ho napadne mě jít hledat. Možná mi pomůže ven.

V cele se během hodiny sešeřilo, jak slunce zmizelo za obzorem, ale já si toho sotva všiml. Bezvýchodná situace! Co když mi nikdo neuvěří? Co když mě skutečně obviní ze dvou vražd? Co když půjdu na zbytek života do vězení?

Tome?

Myšlenka ostrá jako nůž mi pronikne do mysli. Zachvěji se radostí a nadějí. Je tady. Přišel. Je to Michael! Nebo ne?

Tomáši?

Kdo jsi? Zeptám se v myšlenkách a má radost se vypaří, když si pomalu začínám uvědomovat, že tohle není můj modrooký anděl. Tohle je ten druhý. Nepřítel.

Nejsem tvůj nepřítel. Tvůj ne.

Ale Michaelův.

Michael? Tak si říká?

Proč si tady? Přišel si mě zabít? Nestačí ti, že jsem kvůli tobě obviněný z vraždy?

Není moje vina, že jsi tady. A já nezabíjím.

A co Anna Trojanská, Nela a teď ten barman?

Proč sis tak jistý, že jsem Annu zabil já?

Kdo jiný?

Kdybych to nebyl já, kdo zbývá?

„Michael?!" Ani si neuvědomím, že jsem to řekl nahlas.

On není tím, za co se vydává.

Nevěřím ti!

Vím, že ne. Jsi mu příliš oddán. Ale já tě přišel varovat. Michael není žádný anděl. Je to démon! Démon, který pozvolna stravuje tvou duši, a ty to nevidíš. Říká ti jen to, co chceš slyšet, využívá tě. Chce, abys mu pomohl mě porazit,  a až tě nebude potřebovat, zbaví se jako rozbité hračky.

DOST! DOST! Vyšlu proti němu myšlenku tak silně, jak jen dokážu. Už nechci nic slyšet. Nevěřím ti. Chceš mě zmást!!

Chci...

ODEJDI!! ZMIZ Z MÉ HLAVY!!!

Přemýšlej o tom.

ZMIZ!!

A je ticho. Má hlava už zase patří pouze mým myšlenkám. A ty teď v ní víří nebezpečnou rychlostí. Nejde mi z mysli, co říkal ten druhý. Nevěřím mu, samozřejmě. Ani slovo mu nevěřím. A i ty malé pochybnosti, které ve mně hlodají, okamžitě zažene vzpomínka na ty kouzelné modré oči. Ne, to není možné. Michael by nebyl schopen ničeho zlého.

V místnosti se už skoro setmělo. Mohl bych rozsvítit, ale k čemu? Co bych viděl? Pustou prázdnotu těch holých vězeňských stěn. Sednu si na postel a zírám do tmy. A všude z té temnoty na mě vykukují ty dvě andělské oči a já dávno zapomněl na slova toho druhého, která ve mně nedokázaly zlomit mou neochvějnou víru v toho chlapce.

Ani ne před třemi dny, jsem si přál zemřít. To jsem ještě neznal Michaela. Nebyl jsem až po krk zapleten v tomhle šíleném chaosu, který nedával smysl. Teď už zemřít nechci. Naopak. Chci žít. Chci pochopit podstatu a smysl toho všeho. A nejvíc ze všeho chci být s Michaelem. Nelíbí se mi vědomí, že jsem na něm čím dál tím víc závislý. Hluboko v mé mysli se vynoří myšlenka, která mě nepřestává děsit. On odejde. Vím to. Dřív nebo později odejde. Ať už vyhraje on nebo ten druhý, nakonec to budu stejně já, kdo zaplatí nejvíc. Protože mě Michael opustí.

*

Spím. Nevím, jak dlouho, ale když otevřu oči, kolem je pořád ta samá tma. V tom ucítím něčí prsty na své tváři. Okamžitě se posadím na posteli a rozhlédnu se. Nejasná postava, kterou ve tmě nedokážu rozeznat, stojí těsně vedle. Dva modré odlesky očí proběhnou temnotou. Ty oči. Ty bych dokázal poznat kdekoli.

„Michaeli?"

„Musíš odtud pryč."

„Jak?"

„Všechny dveře jsou otevřené, stráže spí. Běž. Setkáme se venku."

„Jak si...?"

„Až venku. Nemáme čas," zašeptá a já vnímám lehký dotek jeho rtů na tváři. „Pospíchej."

Než se stačím otočit, je pryč. A já už na nic nečekám a plížím se ven. Michael měl pravdu. Cesta ven je hračka. Když spěchám prázdnými chodbami, napadá mě, jestli tím útěkem jen nepotvrdím svou vinu. Je mi to jedno. Musím jít. Musím za ním.

Proběhnu potemnělým dvorem a prosmýknu se kolem plotu ven na opuštěnou ulici. Je krásná, vlahá noc pozdního léta. Hvězdy jasně září a já v jejich matném světle hledám Michaela. Ale ulice se zdá pustá a nikde nikdo. Nemůžu tady přešlapovat věky, třeba mě už hledají. Musím pryč. Do bytu se vrátit nemohu, tak se vydám nazdařbůh nahoru ulicí. Srdce mi poskočilo radostí, když zahlédnu Michaela, jak se opírá o zeď jednoho z domů. Zrychlím a zamířím k němu.

„Kam teď?"

„Pojď za mnou. Znám jedno místo, kde můžeme zůstat."

Otočí se a vyrazí dolů ulicí. Mlčky ho následuji. Nemám ponětí, co plánuje, ale netrápí mě to. Dokud mohu jít za ním, je všechno v pořádku. Následoval bych ho kamkoliv. Prošel bych peklem, kdyby to znamenalo zůstat s ním. Děsí mě to. Něco hluboko uvnitř mojí duše na mě křičí, abych se probral, abych otevřel oči a pochopil realitu. Je to hlas mé soudnosti a zdravého rozumu. Hlas mých pochybností. Ale ten slábne s každým pohledem na mého mladého průvodce. Já přece vím, co riskuji. Vím, že když zůstanu s ním, musím za to zaplatit. Musím mu odevzdat všechno, co mám. Ale jsem na to připraven. Složil bych mu k nohám svůj život, zatratil bych svou duši. Stačilo by jediné slovo.

Procházíme ztichlým městem, vyhýbáme se hlavním ulicím. Celou dobu nepotkáme živou duši. Směřujeme k periférii města. Michael jde mlčky vedle mě, zdá se, že myšlenkami bloudí daleko odtud. Neruším ho tím, že bych na něm vyzvídal cíl naší cesty.

„Tady," ukáže na jeden opuštěný, oprýskaný dům.

Projde vyvrácenými vchodovými dveřmi dovnitř a pomalu stoupá nahoru. Následuju ho. Zastaví se až úplně nahoře před napůl shnilými dveřmi do podkroví. Na okamžik zaváhá, ale pak do nich kopne. Cesta je volná. Ocitneme se v podkrovním dvoupokojovém bytě. Vypadá docela zachovale. Alespoň ve srovnání se zbytkem domu. Je tam zaprášená postel s několika zatuchlými dekami, stůl, rozbité židle, pár dřevěných polic prožraných od červotočů. Střešní okna vypadají slušně až na jedno, které je vymlácené. Uprostřed pokoje stojí cihlový, začouzený krb.

„Tady," řekne a zamíří zpátky ke schodům.

„Odcházíš?" Leknu se.

„Vrátím se pro tebe."

„Kam jdeš?" zavolám za ním. Nelíbí se mi, že jde pryč. Pokaždé když odchází, zmocní se mě neodbytný pocit, že je to naposled, co ho vidím.

„To není tvoje věc," odsekne. Strohost v jeho hlase mě zaskočí. Nehodí se k jeho nebeské tváři a očím.
U dveří se otočí a nádherně se usměje.

„Vrátím se brzy, slibuji."