Nekonečná noc

Část 1

Unaveně se dívám se na svůj odraz v okenní tabuli. Tmavé vlasy mi v dlouhých neučesaných pramenech padají do pobledlé tváře, pod hnědozelenýma očima jsou znatelné kruhy z nevyspání. Spánek je něco, co se mi posledních několik nocí vytrvale vyhýbá. Díky tomu realita a představy snadno splývají.

Jaký to má všechno smysl? Ptám se sám sebe. Co mám z tohohle života? Co mě ještě drží na tomhle mizerném místě? Proč už jsem dávno nesečetl své dny jednou dobře mířenou ranou z pistole? Na co čekám? Na zázrak? Že se jednoho dne probudím a něco se změní? Že najednou objevím, co je to láska k životu, k osudu? Taková marnost, zbytečnost.

Ozve se zaklepání na dveře. Jako zvuk z jiného světa.

Zůstanu sedět schoulený v křesle. Pohledem visím na protější zdi. Dejte mi všichni pokoj. Nechci s nikým mluvit. Nikoho vidět.

Další vtíravé zaklepání. 

Copak to nevzdá? Letmo mrknu na hodiny. Šest. Kdo chodí na návštěvu v tuhle dobu?

Klepání se opakuje. Hlasitěji a hlasitěji.

Vstanu - neochotně, unaveně. Ploužím se chodbou ke dveřím. Sáhnu po klice. Teprve teď mě napadá, že jsem si měl vzít zbraň. Co když je to nějaký šílenec nebo vrah? Má obvyklá společnost. Není to tak dávno, co se mě jeden takový pokusil zabít. K smíchu! Vrah by neklepal. A i kdyby. Jestli mi chce někdo prohnat kulku hlavou, měl bych ho uvítat s otevřenou náručí. Ušetří mi námahu.

„To je dost," lamentuje můj návštěvník. Žádný vrah (škoda?), jen kolega z práce. „Myslel jsem, že ani nebudeš doma."

„Co se děje, Dane?" ptám se jen ze zvyku, nezajímá mě to.

„Musíš se mnou na stanici. Něco se stalo."

„Mám volno."

„Na to zapomeň. Je to ta věc s Trojanskou."

„Trojanská?" Netuším, o čem mluví, a je mi to vcelku jedno.

„Copak ty se nedíváš na zprávy? Včera v noci utekla a před hodinou jsme ji našli mrtvou."

Mlčím. Co je mi po nějaký mrtvý ženský. Přesto se mi v mysli vynoří vzpomínky na její případ. Pracoval jsem na něm před dvěma roky. Já ji zatýkal. Byl jsem u procesu. Svědčil jsem. Slyšel jsem rozsudek smrti, který byl nakonec změněn na doživotí. A teď je mrtvá. Možná tehdy by mě to zajímalo. Možná ještě před rokem by mi záleželo na tom objevit pravdu. Ale teď? Stejně to byla vražedkyně, smrt si zasloužila. Záleží snad na tom, jak se to stalo?

„Detaily se dozvíš z pitevní zprávy," slyším neúnavný Danův hlas. „Mám ji v kanceláři. Tak se oblíkni. Vezmu tě svým autem na stanici. Snad to budeme mít brzo z krku."

„Snad..." zopakuju apaticky.

Vracím se do pokoje, abych se oblékl. Sahám do zásuvky nočního stolku pro služební pistoli. Prohlížím si ji. Chladný kov zbraně, jediná rána, jediný výstřel, dobře mířený do hlavy. A byl by konec. Dívám se na tu třpytivě šedou věc ve svých rukou a stojím tady stejně ochromen i nadšen tou myšlenkou na smrt. Slabé vzrušení probíhá konečky mých prstů, kterými se dotýkám rukojeti revolveru. 

Jediná rána.

 Zvedám zbraň ke svému spánku. Studená hlaveň pistole se dotýká mé kůže. Můj prst na spoušti. Jediný pohyb. 

Jediný výstřel.

„Tak pohni, Tome!"

Trhnu sebou při zvuku toho hlasu. Ruka se zbraní poklesne. Není vhodný čas ani místo. Zasunu si zbraň do pouzdra na boku, natáhnu si koženou bundu a jdu za Danielem.