Nekonečná noc

Část 7

Za celou noc nejsem schopný usnout, podivné myšlenky mi ani na okamžik nedopřejí oddechu a pronásledují mě i v těch prchavých chvílích, kdy konečně upadnu do spánku. Přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad svými skutky a činy a uvažuju, jak jsem dospěl až sem, k tomuhle bodu v mém životě, kdy v mé posteli klidně oddechuje chlapec, kterému nemůže být víc než patnáct.

Už dřív jsem spal s muži, vždycky když jsem potřeboval změnu. To všechno mi teď připadá tak strašně dávno. Poslední roky mého života byly k pláči osamělé a já nedokázal z té prázdnoty vystoupit.

Prohlížím si tu klidnou, spící tvář. Ten kluk musí být nejméně o deset let mladší, možná o víc. Je to děsivé. Vypadá skoro jako dítě, ale já vím, že je to jen klam. On není člověk. A mé oči mě marně přesvědčují o opaku.

Není člověk.

Co ode mě asi bude žádat? K čemu jsem se to zavázal? K čemu jsem se upsal? A proč? Kvůli jeho očím, které se nedají odmítnout. Pro jeho tvář, na kterou bych se vydržel dívat věky. Pro jeho nádherné, dokonalé tělo, které mi v noci odevzdal.

Nedokážu od něj odtrhnout pohled. Opatrně natáhnu ruku a lehce ho pohladím po čele. Otevře oči, podívá se na mě a spokojeně se usměje.

„Jsi pořád tady," pronese a dotkne se moji tváře.

„A kde bych měl být?" podivím se jeho otázce.

Prstem ukáže na hodiny, které visí na protější zdi. Je půl desáté a já se teprve teď plně vracím do reality. Po včerejších událostech se nedokážu zabývat ničím jiným, ale teď si uvědomím, že jsem měl být už hodinu a půl v práci. Jenomže k čemu? Já už svého vraha našel. Ale zastavit ho nesvedu. Ne sám.

„Myslím, že případ je vyřešen. Teď jen musíme najít a zneškodnit vraha. Ty ho musíš zastavit."

„S tvoji pomocí," usměje se na mě Michael sladce.

„Co chceš dělat?"

„Všechno ti vysvětlím, až přijde čas," natáhne se a vezme mou dlaň do své. „Musíme počkat na vhodnou dobu."

„Kdy nastane vhodná doba?" zeptám se a sleduji, jak si pohrává s mou rukou.

„Co nejdřív. Ale zatím budeme čekat."

„Zůstaneš tady?" vyhrknu otázku, která mě celou dobu nejvíc tíží.

„Jistě," přikývne a jeho nebesky modré oči se na mě zadívají. „Kam bych měl chodit?"

Nevím proč, ale čekal jsem, že ode mě odejde a vypaří se stejně zázračně, jako se v noci objevil. Když teď říká, že zůstane, skoro nevěřím, že to myslí vážně.

„Nebo chceš, abych odešel?" zeptá se s nevinným pohledem na tváři.

„Ne!" vykřiknu okamžitě a sleduji, jak se zasměje. „Ne," zopakuji potichu. „Ty přece víš, že chci, abys zůstal."

Pomalu se ke mně přiblíží. Přejede mi dlaní po tváři až dolu k bradě a prsty se jemně dotkne mých rtů. Pozoruji jeho počínání a nemohu se nabažit pohledu na jeho tvář, která je teď pouze několik centimetrů od mé. Skloním se k němu, abych ho políbil, ale on se s úsměvem odtáhne. Místo toho zvedne mou ruku, kterou stále ještě svírá, ke svým rtům. Pomalu a s přehnanou pečlivostí bere do úst jeden z mých prstů za druhým. Celou dobu se jeho čarokrásné oči vpíjejí do mých a já nevím, co mě vyvádí z míry víc, jestli můj prst v jeho vlhkých ústech nebo pohled těch nadpozemských očí.