Nekonečná noc

Část 11

O několik hodin později pořád ležíme v posteli a bezstarostně si povídáme jako by neexistoval žádný noční souboj, na který bychom se měli připravovat. Trochu mi to dělá starosti. Michael se nemá k tomu, aby mi vysvětlil, co po mě bude chtít. Místo toho se stále jen usmívá, vtipkuje, je plný optimismu. Netrápí ho strach z nadcházejícího střetu, je si jistý vítězstvím. Nedokážu s ním to nadšení sdílet. I když je jeho veselost nakažlivá, v hloubi duše mě tíží obavy.

„Kdy mi ukážeš, jak ti mám pomoci při souboji?" zeptám se ho už potolikáté.

„Není na tom nic těžkého," mávne rukou. „Pochopíš to hned."

„Chtěl bych to vědět teď," trvám na svém.

Dlouze se na ně zadívá, pak natáhne ruku a sevře v ní mou dlaň. „Až se střetneme, musíme se spojit. Má mysl a ta tvá. Lidská, smrtelná. Pak získáme dostatečně velkou sílu, abychom vyhráli."

„Ale jak..."

„Ukážu ti to," přeruší mě a pustí mojí dlaň, aby mohl natáhnout svou ruku k mé hrudi. Prsty mi přejíždí po prsou, až se zastaví na místě, kde ucítí pravidelné bušení mého srdce.

„Zavři oči a uvolni se," přikáže a já ho uposlechnu. S rostoucí panikou si uvědomím, že bušení mého srdce se zpomaluje. Tlukot ustává, ustává... Prudce otevřu oči a chci Michaelovu ruku od sebe odtáhnout.

„Věř mi," řekne jemně. Pohled do jeho očí mě trochu uklidní. „Prosím, neublížím ti," zašeptá a já ukolébán tím sametovým hlasem znovu zavřu oči.

Upadnu do podivného bezvědomí, přesto stále vnímám okolí. Cítím podivný pohyb v mé mysli. Cizí myšlenka bloudí v hladkých záhybech mého podvědomí a prodírá se hlouběji a hlouběji. Instinktivně se vzepřu té cizí síle, která se snaží proniknout do mého mozku.

„Nedělej to," uslyším Michaelův tichý hlas. „Otevři mi svou mysl."

Poslechnu. Nemohu jinak. Nechám Michaelovy myšlenky, aby pronikaly stále více do mého vědomí. Až na samé dno, až na samou hranici nevědomí, až k síle ukryté hluboko pod všemi vrstvami mé mysli. K síle, o které jsem vůbec neměl ponětí, že ji mám.

Jeho mysl se celá přelije do mé, naše myšlenky se propletou do sebe, až se bojím, že se nikdy zpátky nerozmotají. Nejsem schopen vládnout svým tělem, nedokážu se ani pohnout.

Vnímám impulsy energie, které probíhají mým tělem, vzdáleně si uvědomuji dotek Michaelovy dlaně na své hrudi. Mé bezvládné tělo je vydáno na milost a nemilost té nelítostné síle v mojí mysli. Pak několik okamžiků necítím nic. Vůbec nic. A poté...jsme spojeni. Jedna mysl propletená s druhou tak pevně, že si nedokážu představit, jak se opět rozdělí.

Ve zlomku vteřiny je konec. Ucítím Michaelovy rty na svých a znovu vnímám všechno kolem. Jsem jediným pánem své mysli i svého těla. Ani nepostřehnu tu chvíli, kdy se naše myšlenky rozpojí.

„Tak co spokojen? Není na tom nic těžkého."

„Je to úžasné," vydechnu a zadívám se na něj pohledem plným ohromení.

„Líbilo?" usměje se a rty se krátce dotkne mé tváře.

„Ale tohle nestačí."

„Ne," připustí a zamyšleně se prsty dotkne pramenů mých vlasů. „Večer budeme bojovat. Společně. Spojíme se, jak jsem ti ukázal, a já využiji sílu tvé mysli společně s mojí."

„Je to nebezpečné?"

„Mohlo by být," smutně se na mě podívá. „Pro tebe. Pravděpodobně se pokusí nás od sebe násilím rozdělit. Když se mu to podaří, přijdeš o rozum."

V očích má výraz, ze kterého se nedá nic vyčíst. Vím, co po mě chce a jsem ochoten to riskovat. Už dřív mě napadlo, že po mně bude žádat, abych vsadil svůj život. Ale kvůli němu bych udělal cokoliv.

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekl dřív," ozve se znovu a pohladí mě po tváři. „Nechci, aby se ti něco stalo."

„Udělám to pro tebe," beru do dlaně tu jeho ruku, která mě hladí, a políbím ji. „Udělám pro tebe cokoliv."

„Nemusíš se bát," zašeptá a nakloní se ke mně ještě blíž. „Jsem silnější než On. Nedokáže nás oddělit. Nedovolím mu, aby ti ublížil."

„Věřím ti," přikývnu a lehce ho políbím. „Společně ho porazíme."

„Ano," usměje se. „Společně ho porazíme."

*

S přibývajícím časem ve mně narůstají obavy. Stále se nemohu zbavit strachu z nadcházejícího střetu. Jak pomalu přichází večer, stupňuje se i má nervozita. Napadá mě, že tenhle den byl nejstrašnější a zároveň nejkrásnější v mém životě. Nejstrašnější kvůli té ochromující nejistotě a čekání na hodinu, kdy se vše rozhodne. Nejkrásnější, protože celý den trávím s mým světlovlasým andělem. Chci, aby to nikdy neskončilo. Bohužel den pomalu ustupuje přicházející noci a čas se nachýlí.

Dívám se na Michaela, jak se obléká. Černé džíny a triko. A přes to kožený kabát, ve kterém vypadá starší. Když ho tak pozoruju, zmocní se mě strašná nechuť k tomu někam jít. Nechci s nikým bojovat, nechci hrát roli ve střetu, kterému nerozumím. Toužím po tom, aby se vrátil ke mně do postele, a my v ní mohli celou noc zůstat.

Ale nejde to. Vstanu a také já se začínám pomalu oblékat. Michael už stojí u dveří z bytu, zatímco já si teprve dopínám knoflíky od košile.

„Tak pojď," vybídne mě netrpělivě a společně vyjdeme do temné noci.

Po cestě oba mlčíme. Kráčím vedle Michaela a bezmyšlenkovitě sleduju prázdné ulice ponořené do tmy. Po chvíli mi dojde, kam směřujeme. Tam, co byla zavražděna Anna. Ovšemže. Jaké jiné místo by bylo vhodnější než tohle?

A znovu tady stojím. Na zemi se povalují hnijící odpadky, zvratky a černožluté igelitové pásky z policejního zátarasu. Do nosu mě uhodí hnusný pach hniloby. A taky krve a smrti. To hlavně. Celé to místo je nasáklé mokvavou pachutí krve, chce se mi z toho zvracet.

„Nesnáším to tu," přeruším poprvé ticho a zadívám se na Michaela.

Jeho výraz je soustředěný, oči těkají sem a tam. Náznak nejistoty se objeví i v té dokonalé tváři.

„Co teď?" zeptám se a rozhlédnu se po prázdné ulici.

„Budeme čekat," ozve se konečně, aniž by se na mě podíval, a zamyšleně sleduje okolí.

„Víš jistě, že přijde?"

Michael neodpoví, stále se ostražitě rozhlíží. Pořád si nedokážu představit, co se odehraje dnešní noci. Jsem tady, protože mě o to požádal Michael. Ale podstatu toho všeho nechápu. Stojí mi to za to? Mám právo zasahovat do souboje, kterému nerozumím? Pomáhám Michaelovi. Ale co vím o jeho myšlenkách, o jeho plánech? Co vím o něm? Mám pocit, že přijít sem byla chyba. Couvnout však už nelze.

Konečně se nahoře v ulici mezi stíny objeví známá postava. Zatají se mi dech a srdce skoro vypoví službu, když si uvědomím, že to začalo.

Jsi zbabělec.

Myšlenka, kterou vyslal zelenooký cizinec, se zhmotní v mojí mysli a já ztuhnu očekáváním. Ta dvě slova však nepatří mě.

Nepřišel jsem s tebou diskutovat. Je čas se utkat.

Ano. Je čas.