Nekonečná noc

Část 4

Spím krátce a neklidně. Sny, které mě pronásledují, mi nedopřejí oddechu. Znovu vidím ty oči, dva modré drahokamy zasazené do stříbra, oči, které ke mně promlouvají beze slov. A nemohu se zbavit myšlenky na tu nádhernou bytost, které ty oči patří. Vidím představy a touhy ukryté hluboko v mé mysli, ty které jsou dovolené jen v mých snech. Představy, které bych si nikdy nepřipustil za denního světa, které by nikdy nevypluly na povrch mého vědomí, kdybych byl vzhůru.

Je to ještě chlapec! Přesto se ne něj nedokážu tak dívat. Není to člověk. Ta myšlenka se mi stále vrací. Není to člověk. Jenomže pokud není člověk, co tedy je?

Probudí mě až vyzvánění mého mobilu. Pomalu a dost neochotně otevírám oči a nahmatám telefon.

„Ano?"

„Co je s tebou, Tome? Kde si?" Daniel. Podívám se na hodinky, které leží na nočním stolku. Je skoro deset. Do hajzlu!

„Trochu jsem zaspal," prohodím do telefonu, zatímco se pokouším vyhrabat z postele.

„Hoď sebou a rychle přijeď."

„Mám pro tebe novinky," pochlubím se a potlačím zívnutí. „Včera večer jsem zjistil nové informace o Trojanské."

„I já mám novinku. Špatnou. Před chvílí jsme objevili další mrtvou ženu."

„Cože?!" najednou jsem dokonale probuzený. „Kde?"

„V jedné opuštěné ulici poblíž místa, kde jsme našli Trojanskou. Posílám ti souřadnice. "

„Kdo je to?"

„Zatím nevíme."

„Kde jsi?" ptám se Daniela a jednou rukou si natahuju džíny na holé tělo.

„Na místě vraždy. Zajišťujeme to tady. Rychle přijeď!"

„Za čtvrt hodiny jsem tam."

*

Trvá mi to víc než čtvrt hodiny, když dorazím na místo činu, je skoro jedenáct. Proderu se davem čumilů i přes policejní zátaras a obhlížím situaci. Všude je plno krve. Samotné tělo spatřím ležet kousek ode mne. Je přikryté plachtou a nad ním postává Daniel, který se právě dohaduje s dalším detektivem z našeho oddělení. Když mě uvidí, zamíří za mnou.

„Takže, co jste zjistili?" přivítám ho otázkou.

„Zatím nic moc."

„Co ta krev všude kolem?"

„Někdo ji několikrát z blízkosti zasáhl do hrudi a jednou do hlavy. To víš, to kolem sebe trochu nastříká," poznamená suše Daniel a já jeho černý smysl pro humor radši nekomentuju.

Mezitím mě dovede až k tělu, skloní se a odtáhne zakrvácenou plachtu.

„PROBOHA!" vyhrknu a odvrátím pohled. To ne! To ne! Pořád si v duchu opakuji, že to snad není možné. To není skutečnost. Jenomže je to ona. Je to Nela!

V první vteřině ji skoro nepoznávám. Je to hrozný pohled, rozstřelená hlava, tvář roztříštěná, obličej celý od krve. Kdo ji to mohl udělat? A kdy? Vždyť jsem s ní včera v noci byl. Vždyť já...

„Co se děje, Tome? To tě to tak sebralo?"

„Já jí znám," vydechnu roztřeseně a podívám se na Daniela.

„Cože? Jak? Kdo je to?"

„Jmenuje se Nela, dál nevím. Potkal jsem ji včera v tom klubu, kam si mě poslal. V noci jsem byl u ní a teď..."