Nekonečná noc

Část 5

Domů se dostanu až v sedm hodin a to už jsem tak strašně unavený, že si nedokážu představit, že budu muset ještě dnes o půlnoci někam ven. Natáhnu se na gauč, zavřu oči a snažím se trochu relaxovat. Nejde to. Události dnešního dne mi nenechají chvilku klidu. V hlavě se mi stále honí myšlenky, které bych si z ní nejraději vymlátil kladivem.

Vřískavý zvuk zvonku u dveří mě probudí z otupělosti. To snad ne! Kdo zase otravuje? Daniel, kdo jiný, napadne mě okamžitě. Velice neochotně vstanu a zamířím ke dveřím. Když je otevřu, na prahu spatřím toho barmana z klubu. Martin Stein je jeho jméno, pokud si dobře pamatuji.

„To jste vy?" přivítám ho s nepříliš nadšeným výrazem.

„Musím s vámi mluvit," začne a sám se pozve do mého neuklizeného bytu.

„Jak jste zjistil, kde bydlím?" zeptám se, zatímco ho vedu do obýváku.

„Volal jsem na stanici a tam mi dali vaší adresu."

V duchu si poznamenám, že musím nechat vyhodit sekretářku.

„Tak co mi potřebujete tak nutně říct?" ptám se a vybídnu ho, aby se posadil.

„Jde o toho muže, na kterého jste se mě dnes vyptával. Černovlasý se zelenýma očima."

„Co s ním?"

„Neřekl jsem vám dnes dopoledne všechno. Včera v noci jsem ho viděl. Bylo to kolem třetí. Odcházel jsem z klubu."

„A kde jste ho viděl?" ptám se skepticky, protože jeho historka se mi už od začátku nezdá.

„Potloukat se v ulici, kde jste našli tu mrtvou," pokračuje a já hledím na jeho ruce složené v klíně. Lehce se mu zachvějí. Lže. Vím, že lže. Ale netuším proč.

„A co jste tam dělal vy?"

„Šel jsem domů," vysvětlí rychle. „Mám to při cestě. Bydlím o dva bloky dál než Nela."

„Aha," přikývnu skepticky. Když jsme ho dopoledne s Danem vyslýchali, tak tvrdil, že Nelu moc neznal. A teď najednou ví, kde bydlela? Hodně podezřelé.

„Nevěříte mi?!" rozkřikne se najednou. Nevím, co ho tak rozhodilo, ale když už je to venku?

„Sám musíte uznat, že ve Vašem vyprávění je spousta nesrovnalostí," poukážu naprosto klidně.

„Nemusel jsem za vámi vůbec chodit!" vyhrkne a prudce vstane. „Chtěl jsem vám pomoct a to mám za svou snahu."

Dívám se, jak mizí za dveřmi a nechám ho jít. Kdybych ho nutil zůstat, co bych získal? Zaslechnu, jak prásknou vchodové dveře. A je pryč.

Sáhnu po svém bloku a udělám si několik poznámek. Musím si toho Martina Steina zítra pořádně prověřit. Něco mi na něm nesedí.

Je něco po deváté hodině, mám ještě trochu času, než se vydám na tu půlnoční schůzku. Zamířím k oknu a trochu odtáhnu závěs, abych se podívat ven na ulici. Zahlédnu Steina, který právě vychází z mého domu. Před vchodem se zastaví a rozhlédne se kolem. Všimnu si další nejasné postavy, která se vynoří ze stínů. Barman neváhá ani na okamžik a vyrazí k ní. Nedokážu rozeznat, s kým se baví. Sleduju ty dva a všimnu si, že je Stein z toho setkání dost nervózní. Divoce gestikuluje, rozhazuje rukama a několikrát zabloudí pohledem k mému oknu. Stáhnu se ještě víc za závěs a dál pozoruji dění. To jeho podivné chování vyburcuje moji zvědavost. A já už neváhám. Popadnu bundu, služební pistoli, svůj mobil a vyrazím ven.

Než seběhnu po schodech dolů, nikdo už tam nestojí. Periferně zaregistruju obrys nějaké postavy, která se mihne a ztratí za rohem ulice. Rozběhnu se tam, a když nahlédnu za roh, poznám Steina, který rychle kráčí ulicí nahoru. Ale už je sám. Kam se asi vytratil ten druhý? Sleduju mladíka ještě několik ulic, ale brzy je mi jasné, že míří zpět k baru. Lituju, že se mi ztratil ten jeho tajemný společník. Kdo to tak mohl být? Na mysl mi přichází myšlenka, jestli ho nakonec ten druhý za mnou neposlal.