Nekonečná noc

Epilog

Temná noc pomalu odchází. Umělá zář pouličních lamp se vytrácí a na východě se na svět derou první nesmělé náznaky denního světla. Tma v pokoji se mění na měkké příšeří, které už nedokáže zakrýt krvavou kaluž na podlaze ani bezvládné tělo muže.

V křesle sedí postava. Nehybná silueta chlapce se nezřetelně rýsuje v šeru. Jen jeho oči pronikají temnotou a nebeská modř jasně prosvítá každým stínem.

Sedí a dívá se. Pohledem propaluje tělo ležící na podlaze. Tělo mladého, hezkého muže s hnědými vlasy, které má slepené svou vlastní krví. Jeho hlava se topí v rudé kaluži, na podlaze vedle bezvládné ruky leží zbraň. Chlapec nehybně sedí a tiše se dívá na obraz zkázy.

„Pomohl ti a ty jsi ho zabil."

Chlapec sebou trhne a otáčí se, když zaslechne ta slova.

Zabil se sám.

„Dohnal jsi ho k tomu."

Druhý muž pomalu prochází pokojem. Jeho oči už dávno nezáří jako dva lesknoucí se smaragdy. Ztrácí se v šeru, skryty v temnotě. 

Opatrně přistupuje k chlapci, který dál sedí v křesle, nehnutě jako socha.

No a co? Zvítězil jsem.

„Ano. Zvítězil. Máš můj obdiv."

Nestojím o tvůj obdiv.

„Proč jsi mě tedy přivolal?"

Chlapec hledí na nehybné tělo na podlaze. Vezměte si ho.

„To nemyslíš vážně."

Vezmi si ho.

„To přece..." Muž se zarazí, překvapen a zaskočen, hledá v chlapcových slovech lest. „Jeho duše patří vítězi, patří tobě."

Nechci ji.

Zelenooký muž beze slova stojí a podezíravě studuje tvář svého přemožitele. „Proč se vzdáváš tak cenné kořisti?"

Chlapec dlouho nic neříká, až po chvíli... Prostě to udělej.

Muž se ještě chvíli dívá na chlapce. Nedává to smysl, ale co na tom záleží? Hlavní je, že Tomáš Keter je teď volný. Jeho duše je volná. Samo peklo ji dobrovolně propouští ze svých spárů. Nikdy se nic podobného nestalo.

Zelenooký muž zamyšleně odchází, vytrácí se do temnoty. Chlapec s tváří anděla stále sedí schoulený v křesle a unaveně hledí před sebe. V těch nadpozemských očích se zalesknou slzy.

Konec