Nekonečná noc

Část 3

Je něco málo po třetí hodině ranní a já mířím zpět domů. Tentokrát už nejedu tak ztřeštěně jako na cestě tam. Mám v hlavě jiné myšlenky. A Nele nepatří ani jedna. Myslím na ten případ. Zase jednou za čas mám o něco zájem, na něčem mi záleží. Mám strašnou chuť objevit pravdu. Přijít na to, kdo je ten záhadný muž, se kterým se Trojanská setkala těsně před svou smrtí. A jakou roli v tom hraje ten neznámý cizinec se zelenýma očima.

Avšak vrací se mi ještě jedna myšlenka. V mém osamělém životě jsem měl jen několik známostí, žádná nebyla vážná a žádný můj vztah netrval příliš dlouho. Není to tím, že bych nechtěl věřit na pravou lásku, jenomže život mě naučil, že nic takového neexistuje. A pokud ano, já nikdy nenašel sílu ani vytrvalost ji hledat.

V minulosti jsem měl vztahy se ženami, i s několika muži. A teď mi v hlavě zní myšlenka, zapovězená a přesto tak lákavá. Nela byla skvělé rozptýlení, ale já se nemůžu zbavit vzpomínek na toho cizince z baru. Ty oči mi nejdou z hlavy. Chtěl bych ho mít. Kvůli těm očím, které nemá žádná jiná bytost na světě.

Zaparkuju motorku v garáži, vytáhnu klíčky a sundám si přilbu. Ještě jednou se ohlédnu po mé nablýskané krásce, vyjdu ven a zavřu garáž. S přilbou v jedné ruce a se svazkem klíčů v druhé zamířím ke vchodovým dveřím. Zarazím se, když si všimnu, že tam někdo stojí. V nejasném světle lamp nedokážu rozeznat obličej, ale mám zvláštní pocit - skoro něco jako strach, když se dívám na tu temnou postavu v dlouhém koženém kabátě. Nechci si připustit, že se bojím projít kolem něj. V duchu si vynadám do zbabělců a rychle vykročím ke dveřím do domu. Vyjdu těch pár schodů a dorazím ke dveřím, aniž bych se podíval na toho, kdo se opírá o stěnu domu ani ne metr ode mě.

Stisknu kliku a otevřu dveře. V duchu se směju svým obavám. Ten člověk je patrně jenom nějaký opilec. V hloubi duše však pořád cítím neurčitý strach, který nedokážu vysvětlit. Chystám se vstoupit do domu, když mě osloví.

„Tomáš Keter?"

Zvuk toho hlasu mi pronikne až do morku kostí, zní v každé buňce mého těla, je jako úder zvonu, jako šlehnutí biče. A já se bojím otočit. Nakonec ovládnu ten podivný, primitivní strach a obrátím hlavu, abych se podíval na majitele toho nepopsatelného hlasu.

Jsem připraven na cokoliv, ale to, co spatřím, mi vyrazí dech a zbaví všech slov. Nedá se popsat, co vidím, neexistuje slovo, které by to vystihlo. Snad jen...krása.

V prvním zlomku vteřiny si pomyslím, že je to ten muž z baru, který mi unikl. To kvůli očím toho stvoření, které stojí přede mnou. Jsou stejně výrazné a nepřirozené jako oči neznámého dole v klubu. Jenom modré. Nevěřil jsem, že někdo na světě může mít krásnější oči než ty, které jsem spatřil před pár hodinami tam v baru, ale mýlil jsem se.

Konečně začínám rozeznávat i jemné tahy v cizincově obličeji, který pozvolna vystupuje z temnoty do prchavého světla lamp. Je to ještě chlapec. Dítě s plavými vlasy a kulatým, andílkovským obličejem. Je to ještě chlapec, ale já cítím, že je mnohem, mnohem, starší, než na kolik vypadá. To kvůli těm očím. Ty rozhodně nepatří chlapci, kterému nemůže být ani patnáct. Ty oči jsou staré jako sám vesmír, věčné jako hvězdy, jejichž světlo nikdy nevyhasne, nezničitelné jako dva drahé kameny, kterým vtiskly své jméno, dva drahokamy, jejichž lesk nezmizí ani za stovky let.

A tvář toho chlapce je stejně nádherná. Jako vytesaná z mramoru. Je tváří padlého anděla, kterého svrhli z nebes, protože jeho krása zastínila skvělost ráje. Je to tvář, kterou bych v tu chvíli následoval kamkoli. Tvář, které bych složil k nohám svůj bídný život, kdyby jen ty nádherné rty poručily.

„Jste Tomáš Keter?"

Zase ten hlas! Uvědomím si, že musím odpovědět. Marně však hledám slova. Marně se pokouším vydrat ze sevřeného hrdla třeba jen jedinou slabiku.

„A...ano," kývnu, skoro hrdý na to, že jsem vůbec schopen ze sebe něco vypravit.

„Vím, že hledáte vraha Anny Trojanské."

Jsem tak překvapen jeho slovy, že ze sebe dostanu další věty bez zadrhání. „Jak to víte? Kdo vůbec jste? Jak se jmenujete?"

„Jak se jmenuji?" Skoro to vypadá, jako by ho ta otázka zaskočila. Na chvíli se zamyslí a pak s úsměvem na rtech odpoví. „Co takhle Michael?"

Michael - nejvyšší z archandělů, napadne mě mimoděk. Tak nějak se to k němu hodí.

„Co chcete?" ptám se. Nevím, proč mu vykám, ale nedokážu se přinutit, abych ho oslovil s menší formalitou. Vzbuzuje respekt a téměř posvátnou bázeň. Nemá nic společného s výrostky, které denně potkávám na ulici, jak se poflakují kolem. On je něco jiného.

„Chci vám pomoct," promluví chlapec. „Zavedu vás k tomu, kdo zabil Annu."

„Vy víte, kdo ji zabil?"

„Ano."

„Jak?" Celé je to víc než podezřelé.

„To nemohu říct," řekne a sladce se usměje.

„Proč bych Vám měl věřit?" Všechny moje instinkty bijí na poplach. Něco tady není v pořádku. Jak je možné, že toho tolik ví? Sám by mohl být tím vrahem.

Zadívá se na mně a já spatřím svůj odraz v modrých hladinách jeho očí. Ty oči nejsou ani trochu lidské a přece tak nevýslovně nádherné. „Ale ty mi přece věříš, nebo ne, Tome?" usměje se Michael. „Ty VÍŠ, že mi můžeš věřit."

Uvědomím si, že mám pravdu. Věřím mu. Naprosto a každé slovo. Jeho oči by přece nelhaly. Ty by nebyly schopny ničeho špatného.

„Ano, věřím."

„Zítra o půlnoci přijď na místo, kde byla Anna zavražděna. Bude tam i její vrah. Přijď sám. "

„Mám přijít sám? Jak mám vědět, že to není past?" Znovu hlas mého rozumu, který se nechce jen tak vzdát.

„Myslíš, že tě chci podvést?" V tom melodickém hlase zazní něco jako smutek.

„Ne," odvětím pomalu. „Já tam budu. A přijdu sám."

„Výborně," usměje se naposledy a má se k odchodu.

Sleduji, jak lehce schází ze schodů dolů na chodník a mizí v temnotě.

„Počkej!" zavolám na něj, aniž bych měl sílu se pohnout.

Otočí se, a i když stíny noci skryjí hodně z jeho tváře, ty dva zářivé body jeho očí překrýt nedokáží.

„Uvidíme se ještě?"

„Zcela určitě," zaslechnu už jen jeho hlas, který umlká stejně rychle, jako se jeho postava ztrácí ve tmě. Nakonec zmizí docela, ale obraz jeho tváře zůstane vypálený v mé mysli. Každý tah, každý rys a ze všeho nejvíc ty nadpozemské oči.