Nekonečná noc

Část 6

Otočím klíčem a vstoupím do potemnělého bytu. V chodbě nahmatám vypínač, abych rozsvítil. Nic se nestane. Preventivně s ním ještě několikrát cvaknu nahoru a dolů a pak to vzdám. Po tmě skopnu boty a pomalu klopýtám do kuchyně. I tam se marně pokouším rozsvítit. Výborně! Nejde proud. Tenhle měsíc už po třetí. Shodím ze sebe bundu a zamířím do obýváku. Tam by mělo být aspoň o trochu více světla, protože okna vedou ven na ulici, kde stojí lampa. Její otravné světlo dokáže proniknout i zataženými závěsy a opravdu. Jakmile vstoupím do obýváku, lampa matně osvětluje pokoj jako každou noc.

V mém oblíbeném křesle někdo sedí a mě se sevře srdce. Během vteřiny však poznám ty oči. Andělská tvář jenom lehce vystupuje z temnoty ozářená nemotorným světlem pouliční lampy. Oči jako dvě zářící hvězdy mě propalují pohledem.

„Proč si odešel?" zeptá se a já si mezitím opatrně sednu naproti němu na pohovku.

„Proč jsem měl zůstat?"

Jeho ústa zůstanou vážná, jen oči se usmějí. Teprve teď si všimnu jeho dlouhého, koženého kabátu, který leží na zemi vedle křesla. Když ho má na sobě, vypadá starší. Teď z něj je - navzdory jeho nesmrtelným očím - skoro obyčejný kluk v šedém triku a černých džínech.

„Abys mi pomohl," promluví konečně.

„Jak bych ti mohl pomoci? Jsem jen člověk."

„A já ne?"

„Ne. Ani ten druhý není."

„Co tedy jsme?"

„Já nevím."

„A co si myslíš?"

„Ty víš, co si myslím. Umíš číst myšlenky."

„Ne," zavrtí hlavou Michael. „Tobě ne."

Opravdu to neumí nebo mě chce jenom uklidnit? Ten druhý, zelenooký, to uměl. Četl v mé mysli jako v otevřené knize. „Říkal jsi, že chceš mou pomoc. K čemu ji potřebuješ?"

„Abych ho porazil."

„Co zmůžu proti němu?"

„Víc než si připouštíš."

„A co Anna Trojanská? Co s tím má společného?"

„Připletla se do našeho boje. Nemohl jsem ji zachránit."

„A Nela?"

„Nevím nic o nějaké Nele."

„Někdo ji zabil dnes v noci. Mohl to být ten druhý?"

„Možná," pokývá hlavou chlapec. „Takže mi pomůžeš?"

Vstává z křesla a lehce kráčí směrem ke mně. Stále sedím na pohovce a on se zastaví až těsně přede mnou. Zvednu hlavu, abych mu viděl do obličeje. Znovu jsem schopen vnímat jen ty oči. Nedokážu od nich odtrhnout pohled. Jsou teď tak blízko a třpytí se snad ještě víc než obvykle.

„Ano, chci ti pomoci," odpovím konečně. Jak bych ho mohl odmítnout? Jak bych mohl odmítnout tu nádhernou tvář a ty kouzelné oči. „Co ode mě potřebuješ?"

Posadí se na stůl těsně naproti pohovce. Jeho obličej se nakloní ke mně, oči mají stále ten křišťálový lesk, ve kterém se míhá nejasný odraz mé vlastní tváře. Vidím jeho rty, když docela tiše vysloví. „Potřebuji tvoji víru, tvoji mysl, tvoji sílu, tvoji smrtelnost."

Nenacházím slova, která bych mohl říct. Jeho blízkost mě zbavuje rozvahy a rozumného uvažování. Nepřeji si nic jiného než tu tvář tupě následovat a udělat všechno co si bude přát. Přesto je tu něco, co jsem si přál ještě víc. Hluboko v mé mysli je pohřbená myšlenka - nepřístojná a zapovězená, ale kterou nedokážu dostat z hlavy. Ano, je tu něco, co bych chtěl udělat ze všeho nejvíc. Na co hluboko ve svém srdci myslím pokaždé, když vidím tu tvář. Tvář, která mi nedá spát. Kterou vídám, kdykoli zavřu oči. Tvář, které se ze všeho nejvíc toužím dotknout.