Boj nebo Mír (DOKONČENO✔️)

Prolog

Zasněženou krajinou běžela vlčice jejíž srst byla čistě bílá a zářila jako sníh krajiny, kde běžela.

Do kůže, jež byla schovaná pod zářivě bílou hustou srstí, ji bičoval ledový vichr doprovázený sněhovými vločkami, jež dopadaly na bílý kožíšek vlčice.

Zuby jí drkotaly zimou, pomalu necítila vlastní čenich, který byl skrzna skrz promrzlý.

Pod tlapkami jí křupal napadaný sníh. Zůstávaly za ní stopy, které pomohly nepřátelům ji stopovat.

Zlatavě žlutýma očima hledala nejbližší úkryt, který, ač chtěla a snažila se, nemohla najít.

Nyní bojovala o holý život. A nejen o svůj. Ale i jejích nenarozených vlčat, která v sobě nesla.

Oči se jí rozšířily strachem, když po obou stranách uviděla mezi stromy siluety vlků.

Nemohla nic dělat. S velkými obtížemi přeskočila padlý kmen stromu a jen tak-tak se ho její nafouklé bříško dotklo.

Začínala cítit, jak jí dochází síly. Běžela vytrvale dlouhou dobu. Ale už to nezvládala. Velké bříško jí znemožňovalo běhat co nejrychleji.

Když už doufala, že zase zvětšila vzdálenost mezi ní samotnou a nepřáteli, tak jí podklouzla tlapka na ledu, který se vytvořil v prohlubni země, a dopadla tvrdě na zem, hlavou ještě vrazila do ostré větve, která jí způsobila krvavou ránu.

Zaskučela bolestí hned po tom, co ucítila v pravé přední tlapce nepříjemné křupnutí a doufala, že její vlčata budou v pořádku.

Nemohla dál. Před očima se jí dělaly mžitky. Cítila, jak od ucha až po tvář stéká horká krev.

Stočila se do klubíčka a co nejvíc přitiskla tlapky k bříšku, stejně tak i ocas.

V tu chvíli se před ní objevilo snad tucet vlků s černou srstí. Hrozivě vrčeli a cenili tesáky.

Když však uviděli, v jakém je vlčice stavu, neodpustili si posměšné uchechtávání a poznámky na její osobu.

Stáhla uši k hlavě a zavřela oči.

Sotva slyšela, co si ti vlci mezi s sebou povídají.

Cítila jak se k ní vůdce smečky přibližuje a sklání k ní hlavu. Cítila jeho horký dech u jejího krku.

Prohrála život svůj i vlčat. Začala se proklínat za to, že je nedokázala ochránit.

Ucítila stisk na krku a bolestivě zavyla. V tu chvíli uslyšela hlasité vytí a stisk tesáků byl pryč.

Poslední, co si pamatovala bylo, že se na vůdce nepřátelské smečky vrhl neznámý mohutný vlk polární.

---

,,Tohle je ten důvod proč jsou Kovu a jeho smečka nepřátelé." pronesla ostře bílá vlčice s nebesky modrýma očima.

,,Naše matka byla březí a hladová. Musela něco ulovit. Aby nás uživila. Ale oni to nechápali a chtěli ji zabít. Kdyby nebylo tenkrát tvého dědečka, možná bychom se nikdy nenarodily. Kdyby ji nezachránil." Řekla další bílá vlčice, tentokrát se žlutýma očima, jež seděla po boku modrooké vlčice.

Modrooká vlčice přikývla.

Malý vlček se třásl a ležel u tlapek své matky, která ho konejšivě olizovala mezi ouškama.

,,Nemůžeme dovolit aby se něco stalo naší smečce. Proto zakazujeme přecházet hranice území, Amethyste. Rozumíš? Příště by mohlo být pozdě, kdybychom tě nenašli." prohlásila již klidněji modrooká vlčice.

,,Ano, Alfo." kuňkl malý vlček a stulil se blíž k teplému kožíšku jeho matky.

,,A teď spát. Je pozdě." rozkázala žlutooká vlčice.

Modrooká vlčice jen přikývla.

Obě seskočily z kamene a vydaly se do nitra středně velké jeskyně, kde každý měl vlastní pelíšek z mechu a listí.

,,Myslím, že trochu ponaučení mu stačilo, Kiaro." řekla klidně žlutooká vlčice.

,,Však jsem neřekla, že dostane trest, Lirio." zavřela hlavou Kiara.

,,Jen aby." pohodila hlavou Liria.

,,Za koho mě prosímtě máš? Já nejsem tyran, sestro. Nejsem jako Kovu ani nikdo jiný z jeho smečky." procedila skrz zuby Kiara.

Na to již Liria neodpověděla a uvelebila se ve svém pelíšku.