Boj nebo Mír (DOKONČENO✔️)

Kapitola 12

Dvě skupiny stály naproti sobě uprostřed tábora a navzájem se propalovaly pohledy. Vládlo ticho, nikdo se ho nepokoušel narušit. Ale nakonec Liria musela to ticho prolomit. ,,Co tu chcete?!" zavrčela.

,,Kde jsou Kiara a Kovu?!" zavrčel Nuko.

Liriu tato otázka překvapila a ani se to nepokoušela zakrýt. ,,Oni se snad ztratili?"

Emerald si odfrkla. ,,To taky... Kiara napadla Vittany a s naším Alfou zdrhla!" zavrčela zelenooká vlčice.

Bělosrstí vlci vykulili oči.

První se z překvapení probral Tion. ,,Tohle se Kiaře nepodobá."

Což vytrhlo ze zaražení a přemýšlení i zbytek jeho smečky.

,,Jasně... Proč by to jinak Vittany říkala?! Byla úplně zbídačená. Vždyť se sotva posadila!" vyjekl rozzuřený Duke.

,,A jak víš, že nelhala?" povytáhla obočí Ruby.

,,Moje družka nikdy nelže!" zavrčel znovu Duke.

Bělosrstí vlci ho pozorovali nic neříkajícím pohledem.

,,Řekla Vám Vittany alespoň proč ji Kiara napadla?" zeptal se pochybovačně Tion.

,,Ne." vrčel hrdelně Duke.

,,Kiara by nikdy nikoho bezdůvodně nenapadla! I kdyby toho dotyčného nenáviděla sebevíc!" zaštěkala pobouřeně žlutooká vlčice. ,,Svou sestru znám moc dobře. A vím, že by nikdy Vittany bezdůvodně nenapadla." dodala vytočeně tatáž vlčice.

Ostatní z její smečky hlasitě přizvukovali.

,,TO JE JEDNO! KDE JSOU KIARA A KOVU?!" zaštěkal naštvaně Nuko.

,,TADY NEJSOU!" zavrčela sborově smečka bělosrstá smečka.

---

Černosrstí vlci se přikrčili a jejich hřbety a se zježili, stáhli uši a hlasitě zavrčeli. Možná to je sebevražda. Bojovat proti přesile. Ale oni jsou na to zvyklí. Kiara se od černého vlka odtáhla a zadívala se na něj. Byl tak... Jiný. Milý, ohleduplný... Krásný. Jeho zlatavé oči ji očarovaly.

Kovu stále nechápal, jak je možné, že se zamiloval do této vlčice. Vždyť ona byla úchvatná, milá, překrásná, něžná, křehká a zároveň silná. Dokonalá.

Jak pozoroval její oči, be kterých se odráželo miliony emocí, které prozrazovaly její náklonnost a lásku k němu, uvědomil si, jak moc jí vlastně ublížil. Co všechno vlastně způsobil!

Co všechno jí provedl jen proto, aby měl pohádkový život mocného vůdce party vlků, kteří budou jeho "poddaní"... Nechápal jak k ní mohl být tak krutý.

Vždyť ona za nic nemohla. Nemohla za to, co se tenkrát stalo. Vždyť... Její matka se chtěla s jeho otcem domluvit! Ale jeho otec na to nehleděl jen proto, že nesnášel bělosrsté vlky. A Kiara s její sestrou a smečkou na to doplatili, protože Kovua jeho otec učil, jak jsou bělosrstí vlci špatní...

Nakonec to nevydržel, hlasitě zakňučel a do očí se mu nahrnuly slzy. Nakonec začal naříkat: ,,Ach, drahá! Moje milovaná! Jak já moc lituju toho, co všechno jsem ti vlastně způsobil! Prosím! Odpusť mi všechny ty měsíce a události, kterými sis musela kvůli mě protrpět! Odpusť mi mé ohavné činy! Nezasloužím si tě! Jsi krásná, dokonalá, úžasná a milá vlčice! A já? Já takový sobec! Ublížil jsem to! Zasloužím si cokoliv špatného, co mi nyní uděláš! Máš na to právo má lásko!" Vzlykal. Z očí se mu hrnuly slzy a nechávaly v jeho černém kožíšku mokrou stopu.

Kiara překvapeně zamrkala. Takový nával emocí nečekala.

,,Kovu..." hlesla.

,,Nic neříkej! Nezasloužím si ani slyšet tvůj hlas, Kiaro!" zakňučel.

,,Kovu... Klid. Je vidět, že všeho, co jsi kdy udělal, lituješ. Nemusíš se mi omlouvat. Už dávno jsem ti přeci odpustila." Sklonila k němu hlavu a položila si ji na tu jeho.

,,Změnil ses. Vím to, cítím to. A není to jen tím, že jsi můj druh." šeptala konejšivě a cítila, jak se pomalu černosrstý vlk klidní.

,,Miluju tě. Jsi můj druh. Nechci ti nic dělat. Nebudu tě trestat. Sám ses potrápil teď víc než dost. Nesnesla bych... Kdybych ti ublížila. Nikdy bych ti nedokázala ublížit." šeptala.

,,A... Ale vždyť... Já-" chtěl začít namítat vlk.

,,Ty nic... Vím, že si uvědomuješ, o všechno jsi provedl, udělal. A tím se trestáš víc než dost, Kovu... Sice si to zasloužíš... Ale když tě takhle vidím, trhá mi to srdce, ničí mě to. Už dost, Kovu. Dost..." šeptala dál. Cítila, jak se vlk narovnává a tak dala hlavu stranou.

Zadíval se na ni. ,,Vážně?" zeptal se váhavě.

Vlčice se pousmála a kývla. ,,Vážně."

Vlk se pousmál a zavřel oči, když se k němu vlčice přitiskla, aby dala najevo, že to tak opravdu je.

---

Přesto, že byla Vittany zraněná, nebyla na tom tak strašně, jak se zdálo.

Nemohla uvěřit tomu, jak skvělý její herecký výkon byl.

Kulhala. To ano. Ale nebyl problém se vydat za blížícím se bojem.

Na bitevní pole ji následovala Saphire.

V duchu si představovala, jak ten závěrečný boj dopadne. Věděla, že dostane od jejího druha vynadáno, ale bylo jí to fuk. Tak strašně, jak předváděla v táboře, na tom vážně nebyla.

Věděla, že její Duke, Nuko i Emerald byli připravováni i k boji proti přesile, ale musela bojovat. Chtěla to celé skoncovat. A věděla jak.

Pokud měla pravdu (a měla), tak Kovu by zbaběle neprchl společně s Kiarou ke Kiařině smečce, ale někam se s ní ukryl, protože věděl, že by ho Kiařina smečka rozkouskovala.

Pokud opravdu měla pravdu, a Kiara s Kovuem jsou opravdu schovaní, tak je vyděšená zvěř přiměje běžet za Kiařinou smečkou aby ten boj zastavili.

A tam?

Tam zasadí smrtelnou ránu.

Tam Kiaře roztrhne hrdlo!

Nikdo ani nedutal. I ptáci přestali zpívat, protože jsem cítili, že de blíží boj. Zvěř se schovala, nebo se dala na útěk.

Napětí bylo téměř hmatatelné.

Černosrstí vlci se přeměřovali s těmi bělosrstými.

Tenhle boj nebude jen tak ledajaký. A věděli to všichni.