Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 7.

Osud tomu chtěl, abych se těsně před autem rozplácla na štěrku jako moucha o čelní sklo kamionu. Kamínky se mi zaryly do kolen , dlaní a pár z nich mě poškrábalo i na bradě. Na ztrápené vzdechy však nebyl čas. Calvin mě vytáhnul na nohy, jako kdybych snad nevážila ani gram, a strčil mě na místo spolujezdce s takovou vervou, že jsem musela rukama brzdit o palubní desku. Sám ve zlomku vteřiny sednul za volant a v momentě, kdy zařadil zpátečku, mě vcucla sedačka.

Sledovala jsem, jak se postupně rozsvítila každá místnost v domě. Texovi rodiče vyběhli na verandu a zatímco jeho matka hystericky mávala rukama kolem sebe, jeho otec nejprve uštědřil našemu nepříteli pohlavek a následně po něm hodil klíčky. Chtěl, aby nás sledoval.

Do široka jsem vykulila oči a zatřásla Calvinovým ramenem.

„Pojede za námi, chce nás dohonit!"

„Dneska ne," procedil skrze zuby. „Pevně se něčeho chyť."

Nenechala jsem si to znovu zopakovat. Křečovitě jsem sevřela úchytku nad sebou a sledovala, jak Calovy klouby bělaly, když v rukách svíral volant. Sedačka mě vyplivla zpátky a my se řítili kupředu.

Krajina kolem nás se nebezpečně rychle míhala a já se v několika zatáčkách nezvládla ubránit výkřikům. Když jsem se na rovince odvážila otevřít oči, hned jsem kontrolovala zpětné zrcátko. Nikdo za námi nejel. Podařilo se nám ho setřást. Calvin přesto nezpomalil. Až do cíle jsme se drželi na sto kilometrech v hodině, i když zrovna všude kolem byla maximální povolená rychlost padesát. Madla nad sebou jsem se nepouštěla, dokud byl motor v provozu. Za pár minut Calvin parkoval auto pod přístřešek přesně tak, jak jsme ho našli.

Konečně jsem uvolnila ztuhlé klouby na rukách, které by se mohly klidně i odkrvit, a položila jsem si dlaň na hrudník. Srdce v něm stále bylo a dokonce i můj tep se dostával do normálu. Hlasitě jsem si vydechla.

„To byla bomba!" Vykřikl nadšeně Calvin, až jsem ho nestačila pštít.

„Bo- bomba?" zopakovala jsem nevěřícně. Mně to teda jako nic bombového nepřišlo. Sedřela jsem si kolena a dlaně do krve, téměř vypustila duši v autě a ještě ke všemu se skoro nechala chytit. Střelila jsem káravým pohledem po Calovi. „Tohle byla snad nejhorší noc v mém životě! Nikdy už se to opakovat nebude, rozumíš mi? Celou noc jsme oba dva prospali ve svých ložnicích a už vůbec jsme tátovi neukradli auto!"

Calvin se tiše zasmál. Nechápala jsem. Nic směšného na mé řeči nebylo. Nesnášela jsem, když se mi takhle tiše posmíval. Cítila jsem, že trochu brunátním, ale pokoušela jsem se to zahnat.

„Dnes v noci jsi stokrát překročila všechny své limity, Holly. Jen se musíš doučit běhat. Ta sedřená brada budiž ti navždy památkou."

„Hej!" okřikla jsem ho a přiložila si ruku k bradě. Dlouho mi tam ale nezůstala, štípalo to jako čert. „Nebudeme se o tom bavit."

„Ale no tak," plácnul mě po stehně a mně skoro vypadly oči z důlků. Skutečně na mě právě sáhnul? Měla bych mu za to vrazit, zasloužil by. „Nebuď znova tak úzkoprsá."

Vypnula jsem se v zádech a v duchu napočítala od desíti k nule. Zrovna, když se mu podařilo u mě šplhnout poničením Texova majetku, srazil mé sympatie k němu hluboko pod povrch zemský. Na slovo „úzkoprsá" jsem začínala být velmi alergická. V podstatě by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo doživotně vyškrtnuto ze slovníku.

Široce jsem se na něj usmála, přitom jsem dbala na to, aby i on se svou omezenou mozkovnou pochopil, že nic vřelého za tím není.

„Fajn. Já si teďka půjdu, s dovolením, lehnout. Dnešní noc se v podstatě nestala, ano?"