Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 6.

Měla jsem plán. V neděli u večeře, Calvin ne Calvin, hádka ne hádka, říct tátovi, že mým osudem není výhra soutěže v dojení mléka, nýbrž přední plánovačka oslav v celém Kansasu s kanceláří minimálně v Topece. A dopadlo to přesně tak, jak by kdo očekával. Ani jsem o tom nepípla. Kdykoliv jsem se jenom okrajově přiblížila, táta to kompletně zazdil seznamem věcí, co je ještě potřeba udělat okolo krav, kukuřice nebo domu. A vůbec nejhorší na tom celém byl Calvin. Měla jsem děsnou chuť vyklopit mu obsah svého talíře za košili, kdykoliv se na mě podíval. Dobře věděl, o co jsem se snažila, a určitě si užíval každý můj nezdařený pokus.

Naštěstí jsem se dnes farmaření nemusela věnovat alespoň ráno, protože mi vážně hrozilo, že bych to psychicky nezvládla. Letní škola mi ušetřila pár hodin klidu. Vlastně jsem se do ní i docela těšila, učitelka mi dnes měla přidělit partnera, jemuž jsem měla pomoci se zeměpisem a angličtinou. Alespoň v něčem jsem tedy vynikala, když už to řečnění ani svěřování se to nebylo.

Sedla jsem si do předposlední lavice u dveří, jelikož jako jediná zůstala prázdná. Propadlíků se letos nasbíralo vážně víc než dost. Svého studenta jsem odhadovala na nějakého fotbalistu nebo basketbalistu, protože převážná většina našich hráčů nebezpečně balancovala nad propastí propadnutí. Už několik let po sobě.

Jen co ručička poskočila na osmičku na ciferníku, před mou lavicí se objevily dvě osoby.

„Bože." Hlesla jsem. Život už nemohl být horší.

Musela jsem si promnout oči, štípnout se do zápěstí a chvíli jsem si dokonce chtěla vrazit. Prakticky cokoliv, abych se dostala z téhle noční můry. Určitě to byl jenom špatný vtip a Tex McBay měl za chvilku zmizet i s tou jeho blbou, flanelovou košilí.

„Dobré ráno, Holly. Přivedla jsem ti tvého partnera na doučování. Texe-"

„My se známe." Skočil učitelce do řeči Tex.

Bylo dobře znát, že ani jí se jeho přítomnost nelíbí. Zatnula však zuby. To ovšem pro mě rozhodně neplatilo. Vzpřímila jsem se a pevně se podívala učitelce do tváře.

„Promiňte, ale vždyť Tex k nám ani nechodí. Neměla bych se spíše věnovat svým spolužákům, kteří to opravdu potřebují?"

Než si vůbec stihla rozmyslet odpověď, znovu do našeho dialogu vstoupil Tex, s velmi samolibou grimasou ve tváři.

„Usiluji o plné stipendium, víš Holly?" mrknul na mě a já se otřásla. „Hledal jsem přes prázdniny nějakého doučovatele a ty jsi patrně ta nejlepší v širém okolí!"

Tak nepříjemně se na mě usmíval, měl něco za lubem. Bylo mi jasné, že ho sem protlačil jeho tatíček. Zdravě smýšlející puberťák rozhodně netrávil léto doučováním, zvlášť když ještě chodil na jinou školu. Patrně museli podmáznout pár kapes, ale v honbě za zničením mého života přece nemohli zahálet ani vteřinu. Opět a zas se mi samovolně převrátily oči v sloup. Zřejmě jen pomyšlení na kostkovanou košili ve mně zvládlo vyvolat pocity na zvracení.

Tex mě sledoval. Všimnul si, jak se na něj tvářím, a nelíbilo se mu to. To mi zrovna na štěstí nepřidalo.

Učitelka si dobře uvědomovala, že mezi námi panuje napětí. Naneštěstí se rozhodla si ušetřit nervy, namísto toho, aby mi ze svízelné situace pomohla. Plácla něco o tom, že nám oběma přeje hodně štěstí a zmizela na druhém konci třídy za katedrou. Do kriminálky „Sněhulák" se začetla okamžitě, takže by dost možná mé volání o pomoc zvládla přeslechnout. Mezitím Tex zaplul do lavice vedle mě.