Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 14.

Po všech krásných a šťastných chvilkách musí zákonitě přijít něco, co člověku podrazí nohy. Je to jakási rovnováha, bez které bych se v životě zrovna dokázala obejít.

Několik posledních dní byl Calvin přímo miliónový. Pomáhal mi s prací, žertoval, usmíval se a ke všemu mě oslovoval Holly. Jako kdyby si snad jednoho krásného dne řekl, že za jeho potíže s tátou nemůžeme, a proto už nás nebude trestat svými výkyvy nálad. Vzduch byl náhle o tolik dýchatelnější a já si na to docela dobře přivykla.

O to hůř se mi budilo do dnešního dne. Díky péči o raněného jsem vynechala několik hodin v letní škole, což mi samo o sobě nevadilo. Popravdě bych se bez téhle přítěže obešla klidně celé léto, jenže včerejší telefonát ze školního sekretariátu mě zase vrátil zpátky na zem.

Prý by mi neúčast za jakýchkoliv jiných okolností odpustili, kdyby si však jeden z žáků nežádal specificky mé lekce. Ředitelka mi ani nemusela říct iniciály zmíněného studenta, abych si domyslela, o koho jde.

Při pomyšlení na kostkovanou košili a odér psích kožichů, míchaných s těžkou kolínskou, mě rozbolely zuby, hlava, vlastně celé tělo. Zmínka o Texovi nutila můj organismus spustit obrannou reakci totožnou se situací, kdy se o někoho pokouší angína.

Když jsem u snídaně Calvinovi sdělovala, jaký je dnešní plán, téměř v dlani rozdrtil sklenku s džusem. V podstatě ho zastavil až tátův překvapený pohled, jinak bych ještě musela ze země sbírat skleněné střepy.
Zkřížil mi cestu na zápraží, kde se pokusil mě zastavit.

„No tak, nemůžeš zase skákat, jak on píská!" rozhlédl se okolo, naklonil se ke mně a pošeptal. „Nelámal jsem mu nos jen tak pro nic za nic."

Měl pravdu, zase. Ale co by se asi mohlo dít, kdybych dnes znovu nepřišla? Stále ho neznal ani z půlky tak dobře, jako já. Za posledních pár týdnů jsme mému úhlavnímu nepříteli uštědřili tolik ran, že bylo jen otázkou času, kdy přijde odveta. A já bych se tedy stokrát radši nechala šikanovat ve škole, kde jsem byla alespoň pod nějakou ochranou pedagogů, než mimo ni. Venku by byl totiž Tex neovladatelný.

Ve třídě jsem sedla na své obvyklé místo. Můj „spolužák" ještě nepřišel a to bylo vlastně vítané. Platila bych vlastní duší za každou minutu bez něj.

Hrknutí židle vedle mě přinutilo se otřást. Odér mě okamžitě udeřil do nosu a žlutě kostkovaná košile mi dráždila zorničky.

Očekávala jsem ďábelský úsměv, ale nic takového nepřišlo. Prázdný výraz se mi vtiskl do paměti zejména díky hrčce na kořeni nosu. Lehce jsem pootevřela ústa. Kdesi v hlavě se mi rvala do popředí myšlenka na omluvu. Hned jsem to však potlačila, protože by to jednak Texovu odvetu nezastavilo a též zrazený Calvin by mi za to plivnul do jídla.

„Co?" štěknul. Neprodleně jsem zabodla oči do atlasu a zalistovala v něm. To samé udělal i on. Rozhovor však nebyl u konce.

„Co říkáš na mou ozdobu, Holly?"

Přejel mi mráz po zádech. Co bych na to asi měla říkat? Pokud jsem nějakou odpověď zvládla složit, ve většině případů to byla chvála Calvina. Mé mlčení ho přestávalo bavit. Kopnul do mé židle a má tepová frekvence se bleskově vyšplhala do nezdravých hodnot.

„Nevím... nevím, co chceš slyšet. V tomhle prsty nemám."

Škleb, který mu stáhnul tvář, mě děsil. Rozhlédla jsem se po třídě. Nikdo si nás nevšímal, Tex byl příliš opatrný a dával si pozor na to, abych jeho slova slyšela pouze já. Zúžilo se mi hrdlo a do plic proudilo o trochu méně kyslíku. Dostal se hrozivě blízko.