Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 19.

Odpoledne strávené s matkou bylo daleko víc ubíjející, než jsem si představovala. Celou půl hodinu na cestě do Atwoodu nezavřela pusu a ať už jsem se snažila téma přenést na cokoliv, vždycky to stočila k mým šatům. A to jsem si před zrcadlem dovolila myslet, že mi to sluší a snad bych se jí i mohla zavděčit.

Ani omylem mi neřekla nic, co by mi mohlo polichotit. Nejsmutnější bylo, že tak nejednala se záměrem mi ublížit, prostě taková byla. Jejím darem bylo umění kritizovat za každou cenu, dokud člověk v jejích očích nebyl dokonalý. Alespoň nebyla pokrytecká a kritikou nešetřila ani vůči sobě. Jenomže tady klady této vlastnosti asi končily.

Někdy mi úplně nedocházelo, jak to s ní táta mohl vydržet tak dlouho, jelikož byl jejím opakem. A ona s ním. Jak se vůbec dali dohromady a navíc svůj vztah zpečetili manželstvím a nakonec mnou?

Jedno měli přece oba společné. Byli to nevídaní dříči. Ale i v tomhle se nakonec rozcházeli, jelikož matka toužila ukázat svůj um všude a všem, zatímco táta dřel pro rodinu.

To kvůli mně trávil hodiny na poli a tak nějak očekával, že se toho konce provazu taky chytím. Věřil tomu tolik, že signály o jiných tužbách, které jsem vysílala, úplně zazdil. Ty musely být sakra citelné, když si jich všimnul i Calvin.

Jak ten se teďka měl?

Když matka u snídaně oznámila, že ho budu muset celý den nechat doma s tátou, málem se udusil kouskem palačinky. Ani jeden z rodičů o tom pravděpodobně nevěděl, ale Cal byl beze mne jako slepec bez vodícího psa. Nepřeháněla jsem. V čase, který já trávila v letní škole nebo s pastorem, Calvin se toulal domem jako bludná ovce. I táta se sem tam zmínil, že ho přistihnul, jak nehnutě sedí u okna a cosi vyhlíží. Nakonec mu ale nikdy nedocházelo, že to já jsem ta spása, na kterou náš ptáček zpěváček zoufale vyčkával.

„No tak tyhle šaty ti vážně sednou!" Lichotila mi matka.

Úplně tak zpřetrhala vlákna mých myšlenek a vtáhla mě zpátky do reality. Donutila mě se před ní natočit ze všech možný úhlů, a když mé pózování shledala nedostatečným, začala mnou otáčet sama. Konečně mi dovolila podívat se na sebe samotnou v zrcadle.

Pokorně jsem musela připustit, že v módě se skutečně vyznala. Ať mi bylo nakupování sebe víc nepříjemné, v šatech jsem se cítila skvěle. Byly zářivě bílé, dlouhé přesně nad kolena. Dlouhé rukávy zvonového střihu, šité z krajky, působily lehce a skvěle se hodily do teplých, letních večerů. Hned jsem si je představila s mými květovanými, kovbojskými botami z pravé kůže. Kdo ve městě neměl tyhle boty, jako kdyby nežil. Krom Calvina, toho se to příliš netýkalo.

Co by asi řekl na tyhle šaty? Ty ráno se mu líbily, alespoň to tedy říkal. Jistě, možná s tím začal, aby se mě zastal před matkou, ale co když si opravdu myslel, že mi sluší? Existoval jen jediný způsob, jak záhadu rozlousknout- musela jsem si je koupit.

Nahmatala jsem cenovku na jednom z rukávů. Udělalo se mi těžko.

Než matka stihla cokoliv vypustit z pusy, zatáhla jsem za sebou závěs a okamžitě jsem se začala vysvlékat z toho směšně drahého hadru. Za ty prachy to museli šít jehlou z jednorožčího rohu a nití z pavučin černé vdovy. Přehodila jsem je přes kraj kabinky a začala se soukat do svého původního oblečení.

„Co je? Nebereš si je?" Ptala se nechápavě máma z druhé strany.

„Ne," prskla jsem. „Viděla jsi tu cenu? Neprodám svou ledvinu kvůli pár kusům krajky sešitých dohromady!"

Utrácení mi tedy nikdy nešlo. Znala jsem kopu holek, které byly schopny rozfofrovat víc, než měly na kontě a přišlo jim to v pohodě. Jenže já taková nebyla a v blízké budoucnosti jsem s tím nehodlala začínat.