Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 26.

Dobrou hodinu a půl jsem pochodovala z jednoho konce pokoje na druhý. Calvin přitom celou tu dobu seděl na mé posteli a asi dvacet minut mě zvládl tiše pozorovat. Pak otráveně zafuněl, cosi zamrmlal a natáhnul se po jednom z dívčích románů v mé knihovničce. Ano, situace skutečně byla tak zoufalá a do nebe volající, že se musel začíst do Vampýrské Akademie.

„Takhle to dál nejde!" pronesla jsem, naprosto vysílená zmarem.

„Já vím. Taky si myslím, že Rose a Dimitrij na sebe měli vlítnout už dávno. Jako co to má být? On ji v tělocvičně zamáčkne do žíněnky a pak nic nezkusí? To není chlap, nezlob se na mě."

Zůstala jsem překvapeně zírat. Já právě procházela hlubokou emoční krizí a on se... začetl? Když jsem mlčela dost dlouho i na něj, odlepil oči od textu a podíval se na mě.

„Co je?" zeptal se netečně, když mě šok nepřecházel.

„Co je?" zopakovala jsem podrážděně a přivřela přitom oči do dvou úzkých štěrbin. „Tak já jsem kousek před zhroucením a ty tu rozebíráš vztah dvou upírů v knížce? Ty se mi snad jen zdáš. Víš co? Tihle dva si spolu nevrznou ještě pěkně dlouho, protože..."

„Opovaž se mi něco vykecat, Helgo!" křikl zpátky. „A jakýpak zhroucení. Jediné, co máš udělat, je vytočit číslo Satanovy sekretářky a zeptat se jí, jestli by jí vadilo, kdyby sis mezi střední a vysokou dala na rok od školy pauzu. Vzhledem k tomu, že John ani s jedním z nás nemluví, ba dokonce se na nás ani nedívá, bych si dovolil odhadnout, že máš před sebou tu jednodušší část."

Měl pravdu. Zase.

Po našem minulém posezení v kavárně jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych si po maturitě dala rok pauzu. Proč by ne? Dělala to hromada lidí. Nikdo přece nemohl očekávat, že budu v osmnácti vědět, co chci dělat po zbytek života. Ano, měla jsem své vize, ale pokud jsem do nich měla investovat všechny peníze rodičů, musela jsem se nejdřív utvrdit v tom, že plánování oslav je pro mě skutečně to pravé. V hlavě mi to celé znělo logicky. Dokonce, když jsem to včera prezentovala Calvinovi, sešlo se to s úspěchem. Pochválil mě a okamžitě začal spřádat plán, jak to oznámit světu- rodičům.

Shodli jsme se, že i přes všechny peripetie bude snadnější to oznámit mámě jako první. V náš prospěch hrálo hned několik faktů a mezi nimi byl i ten, že jsem se rozhodla zavrhnout zemědělku.

Nervózně jsem se podívala na svůj stařičký mobil, který jsem sotva používala. Byl sice dotekový, ale žádnou z vymožeností, jako byl Instagram nebo snad Facebook, jeho paměť neutáhla. Ani na jednom ze zmíněných médií jsem neměla profilovou fotku a používala jsem je sporadicky kdysi na laptopu. Na tom, který mi Calvin zničil. To byly časy, panečku.

„Co když spí? V Kalifornii je o dvě hodiny méně."

U nás bylo osm třicet ráno, takže máma se v Los Angeles touhle dobou chystala tak maximálně na ranní běh.

Cal svraštil obočí.

„Zlo nikdy nespí."

Zacukaly mi koutky. Kdybych nebyla tolik nervózní, jeho připomínce bych se od srdce zasmála. Natáhnul ke mně svou dlouhou paži, v jejíž dlani držel můj telefon. Tak jo. O nic nešlo. Byla jsem skoro dospělá a dospělí lidé s problémy bojovali, neutíkali.

Vyťukala jsem mámino číslo a přiložila si sluchátko k uchu. Ozývalo se táhlé pípaní. Když zaznělo potřetí, měla jsem chuť to zase položit.

„Nebere to." Oznámila jsem Calvinovi. Ten se mezitím znovu zažral do knížky. Ani koutkem oka se na mě nepodíval a nedbalým gestem ruky mi naznačil, abych tomu ještě dala chvilku.