Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 30.

Málem jsme si navzájem zpřeráželi nohy jeden o druhého, jak rychle jsme se snažili dostat ze seníku dolů. Neuměla jsem si představit, co by táta ztropil za scénu, kdyby nás našel, tělo na tělo, jazyk v krku toho druhého, jak se válíme na kupce sena. Sjela jsem po žebříku dolů, Calvin byl v mém těsném závěsu. Neměla jsem sice možnost se na sebe podívat v zrcadle, abych odhadla míru rozcuchanosti, ale alespoň jsem se snažila zakasat si tílko do šortek a poupravit culík. Ten, za který ještě před třiceti vteřinami Calvin svůdně tahal.

Polkla jsem na prázdno. Při pomyšlení na pár chvilek starý incident se mi udělal knedlík v krku. Ani můj pulz se ještě nestihl ustálit.

Potkali jsme tátu těsně před stodolou. Vypadal příšerně, stokrát hůř, než jsem si doteď představovala. Byl mrtvolně bledý, jindy hladce oholené tváře teď zakrývalo prošedivělé strniště, pod očima měl černomodré kruhy a na hlavě cosi, co nejvíc připomínalo ptačí hnízdo. Cítila jsem z něj směsku mentolové zubní pasty a alkoholových výparů.

„Dobré ráno," řekl Calvin po chvíli. Nebýt toho, všichni bychom na sebe jen tupě zírali.

Táta se mračil tak příšerně, až jsem se začala bát, že mu vrásky na čele už zůstanou napořád. Jen mi ucházel důvod jeho naštvaného obličeje. Nemohl mít nejmenší tušení, čemu jsme se s Calvinem před chvilkou věnovali. A i kdyby snad pojal nějaké podezření, mohlo mu to být docela jedno. Sám mámě před nějakým časem říkal, že mě má Calvin rád, takže by ho to nemělo nijak nepříjemně zaskočit.

„Jak pro koho," opáčil táta a zněl velmi, velmi otráveně. Něco se stalo, větřila jsem průšvih.

Cal na to nijak nereagoval, jen tázavě povytáhnul obočí.

„Zrovna jsem skončil jeden nepříjemný hovor z Británie."

„Proč nepříjemný?" skočil tátovi do řeči. Přesně tak. Co by asi tak mohlo Sterlinga vytočit, aby kvůli tomu žhavil dráty a volal do Kansasu? Calvin sekal latinu, pomáhal se vším a všem. Drogy viděl sotva na obrázku, byla jsem skálopevně přesvědčená, že už na ně nikdy nesáhne.

Založila jsem si ruce na prsou. Tušila jsem, že to bude mít něco společného se včerejškem. Nic jiného se nenabízelo.

„Někdo si tě včera natočil, jak zpíváš v baru a okamžitě to vyvěsil na internetu."

Říkejte mi Sibylo.

Probudily se ve mně zvířecí instinkty leoparda, který hodlá na svou kořist skočit a zardousit ji. Chybělo málo, abych to nepraktikovala na svém otci, nebo abych ho minimálně nepraštila do obličeje. Navíc se tvářil, jako kdyby tohle celé byla snad naše vina. Škubla jsem sebou.

Hlavně dýchat. V duchu napočítat od desíti k jedné a představit si přitom něco uklidňujícího.

Skvěle, absolutně mi to dechové cvičení nepomohlo. Pořád jsem měla málem neovladatelnou chuť něco rozbít. Potažmo někoho. 

„A co teď s tím?" zeptal se zase Calvin. Dle řeči těla jsem si dovolila odhadnout, že byl sice trochu rozhozený, ale vražedné tendence zatím neměl. Zřejmě byl na tyhle nepříjemnosti za tu dobu zvyklý.

„Chce s tebou mluvit. Máš mu zavolat, hned jak budeš moct."

„To je všechno?"

Táta si unaveně promnul obličej.

„Všechno, co vím, chlapče. Zbytek si musíte vyřešit mezi sebou, nijak mě do toho nezasvěcoval."

Pak se zase mlčelo. Táta si povzdechl, věnoval nám škleb, který měl být původně nejspíš úsměvem, protáhnul se kolem nás a zmizel uvnitř stodoly. Za ním se táhnul silný alkoholový odér.