Kdo změní Calvina Jonese?

KAPITOLA 24.

„Drobné si nechte."

Taxikář mi nadšeně poděkoval. Patrně mu těch pět dolarů navíc udělalo takovou radost, že nám musel při odjezdu ještě zamávat. Alespoň někoho jsem dneska potěšila.

Zadívala jsem se na dům před námi. Obě auta byla zaparkovaná před verandou, takže máma i táta byli uvnitř.

„Bezva, teď už tomu neutečem." Mrmlal Calvin, jako kdyby mi četl myšlenky.

Vůbec se mi dovnitř nechtělo. Vlastně bych raději vypila lahev rybího tuku nebo vykydala hnůj v desíti stodolách, než abych se ocitla v jedné místnosti se dvěma běsnícími nestvůrami.

„Jdeme na to, ať už to máme za sebou." Zavelela jsem. 

S odstupem pár vteřin se ke mně Cal připojil. Doprovázel mě v těsné blízkosti, jako nějaký osobní strážce. Nebýt nepříznivých okolností, možná bych se zasnila a nechala k tomu Whitney Houston, aby mi v podvědomí zanotovala.

Natáhla jsem ruku ke klice u dveří, ale než jsem ji stihla uchopit, dveře se přede mnou otevřely. Polkla jsem na prázdno. Tátova shrbená postava s nataženou dlaní vybízela ke vstupu. Vypadal jak z nějakého špatného módního magazínu. Košile s plameňáky na několika místech získala rudý odstín od vína, které na něj matka vylila při rvačce. Vlasy se mu slepily do tří pramenů a díky rajčatové omáčce – tedy doufala jsem, že jde jen o omáčku – mu přischly k čelu.

„Boloňská?" Pošeptal za mnou Calvin tak, aby se to dostalo jen ke mně, a já se skoro neovládla. Byla jsem jen krůček od výbuchu smíchu. Pud sebezáchovy byl však silnější.

Postoupili jsme dál do domu. Vchodové dveře se zaklaply a to byl na několik dlouhých vteřin poslední zvuk, který upozadil zlověstné ticho.
Máma seděla na gauči, přímo v jeho středu. Nezdálo se, že by chtěla, aby se k ní kdokoliv, včetně mě, přiblížil. Vlastně bych se do toho ani dobrovolně pustila. Dort měla rozmazaný všude. Úplně všude. Její perfektní make-up teď spíš připomínal hodně nepovedenou abstraktní malbu. Pohledem propalovala televizi naproti ní a čelisti k sobě tiskla tak pevně, až jí skřípaly zuby.

Posadila jsem se do křesla v rohu místnosti. Calvin se bokem usadil na opěradle. Do obýváku posléze došel i táta. Chvíli si myslel, že se vyčerpáním svalí na gauč, jenže pohled na rozčílenou Satanovu sekretářku ho přiměl zůstat stát. Se založenýma rukama na prsou se opřel o okenní parapet.

Nikdo neměl chuť začít povídat. Každý z nás si našel pevný bod, na který se pekelně soustředil. V mém případě šlo o rámeček s fotkou z mé školní besídky. Tehdy se naši nehádali, ba dokonce sdíleli jednu ložnici a mou největší starostí byla volba šatů na další školní den.

Matka si nahlas odkašlala.

„Kde jste byli?"

Svůj dotaz špatně zformulovala. Dle vražedného výrazu, který jí na tváři snad zkameněl, se spíš chtěla zeptat na něco ve smyslu: „Kam jsi odvedl mou dceru, feťáku?"

Odpovídání se ujal Calvin.

„Ve městě. Nadýchat se čerstvého vzduchu."

„S tebou se nikdo nebaví, chlapečku."

„Omlouvám se, Lauro," chytil v mžiku. „Ale nevšiml jsem si, že vaše otázka měla konkrétního adresáta. Tak mě napadlo, že Holly trochu ulehčím život. Když už nikdo jiný."

Na to táta zamlaskala a matka si zaujatě přehodila nohu přes nohu. Sledovala ho s povytaženým obočím a nehraným opovržením.

„Ta tvoje drzost mě bude budit ze snů ještě dlouho." Zavrčela na něj zpátky. Nebylo to nic jiného, než obyčejná provokace. Calvin by na ni skoro zareagoval, kdyby se ze svého úkrytu neozval táta.