otec USSR

syn

Už to bude 8 měsíců, co jsme s Amerikou zničili Nacistické Německo, Italské císařství a Japonské císařství. Zítra píšeme poslední velký závěrečný test a dnes na něj opakujeme. Takže by dnešek měl být v poho. Měl, ale nebyl. Ráno jsem zaspal, nenasnídal se, nevzal si svačinu ani penál a zapomněl zamknout. K tomu se mi cestou rozvázala bota a já hodil pořádnýho placáka přímo na chodník a obličejem do louže. No prostě super ráno. Doběhl jsem do školy. Vběhl jsem do své třídy a učitel mě brutálně seřval. Když jsem si sedl, půjčil jsem si propisku a začal pracovat.  Po první hodině jsem se šel napít z kohoutku, protože nemám ani svačinu ani pití a k tomu mi nějakej zm*d otevřel kohoutek na maximum a já se postříkal. Měl jsem chuť ho zabít. Druhá hodina byla v poho. Ale o třetí hodině se to stalo. Uprostřed hodiny mi začal zvonit telefon. Zamítl jsem hovor a pokračoval v hodině. Telefon začal zvonit podruhé. Znova jsem zamítl. Když začal zvonit potřetí, učitel se naštval.
Uč: ,,Běž si ten hovor vyřídit na chodbu!"
Odešel jsem na chodbu a zvedl hovor.
ZdrS: ,,Dobrý den, mluvím s panem USSR?"
US: ,,Ano, co potřebujete?"
ZdrS: ,,Mohl byste se hned dostavit do nemocnice?"
US: ,,Eeem... Co se děje?"
ZdrS: ,,Jedná se o vaší přítelkyni Afghánistán..."
US: ,,Hned tam budu."
Zavěsil jsem, vběhl jsem do třídy vzal svoje věci...
US: ,,Omlouvám se pane učiteli, ale musím jít. Učení si dopíšu později."
...a vyběhl jsem ze školy. Rovnou do nemocnice a zakopl o dlažební kostku chodníku. A znovu hodil placák. Konečně jsem doběhl do nemocnice. Hledám pokoj Afganistánu. Prochází kolem mě nějaká zdravotní sestra.
US: ,,Mohl bych se zeptat, kde je pokoj mé přítelkyně Afghánistánu?"
ZdrS: ,,V prvním patře číslo 13. Teď mě ale omluvte. Spěchám."
Proběhne okolo mě. Chvíli tam stojím. A pak se rozeběhnu nahoru po schodišti. Hledám pokoj číslo 13. Přijdu do prvního patra a zachvátí mě těžce popsatelný pocit. Konečně jsem našel ten správný pokoj. Zaťukal jsem a pomalu otevřel dveře.
US: ,,Ahoj."
Afghánistán ležela na posteli a v náruči držela v dece zabalené... Dítě. Podívala se na mě unaveným pohledem, usmála se na mě a já se usmál na ni. Zavřel jsem dveře, přišel jsem k ní, přisunul si židli a posadil se k ní.
Afg: ,,Máme syna."
Z očí mi začaly téct slzy štěstí. Pohladil jsem syna po hlavičce. Je roztomilý. Podíval jsem se na Afghánistán. Měla kruhy pod očima. Políbil jsem ji.
US: ,,Jak ho pojmenujeme?"
Afg: ,,Je to náš syn. Pojmenuj ho... Ať je silný po tobě."
Začal jsem přemýšlet. Do mysli se mi vtlačilo jedno jméno.
US: ,,Co třeba Rusko?"