otec USSR

dobří přátelé

Budí mě hlasy. Zvedám se. Usnul jsem při učení. Do obýváku vchází USSR a Afghánistán. Oba vypadají ,že mají skvělou náladu. USSR si sundává ušatku a tím odhaluje lehce zkrvavený obvaz.
Ame: ,,Co se ti stalo?"
US: ,,To mě jen Finsko přetáhl tyčí."
Ame: ,,Pojď musíme si promluvit."
Vcházíme do kuchyně.
Ame: ,,Budu hádat. Popral ses s Norskem, Švédskem a Finskem a vyspal ses s Afghánistánem, co?"
US: ,,Nejsi moje matka, abys mi říkal co se smí a nesmí."
Ame: ,,Ano nebo ne?"
US: ,,Jo, popral jsem se s nimi a na to druhé ti odpovídat vážně nebudu."
Ame: ,,Takže vyspal. Řekni mi jak proběhl boj s šikanátory."
Vypráví mi jak probíhál celý boj. Překvapilo mě že je rozprášil tak snadno.
US: ,,A bude ti vadit spát na gauči?"
Ame: ,,Jo, bude."
US: ,,Tak mi řekni, kde bude Afghánistán spát?"
Ame: ,,Wait... WHAT?![Počkat... CO?!] To ses mě nemohl zeptat?"
US: ,,Proč bych měl, když přespáváš u mě?"
Vzdychám.
Ame: ,,Někdy mě už vážně štveš."
US: ,,To říkáš celkem často."
Ame: ,,Mám k tomu důvod."
US: ,,Takže?"
Ame: ,,Dobrá, budu spát na gauči. Ale jednou mi to oplatíš."
Vcházíme do obýváku. Afghánistán přichází k USSR.
Afg: ,,Můžeme spát v jednom pokoji a Amerika nemusí spát na gauči."
Ame: ,,Souhlasím."

<+>=<+>=<+>[USSR]<+>=<+>=<+>

US: ,,Jestli chceš."
Dívám se Afghánistánu do očí.  Vidím v nich skrytou touhu. To je ten důvod. Přichází k nám kocour a já jo zvedám do náruče.
Afg: ,,Ten je roztomilý."
Hladí ho po hlavě a on spokojeně vrní.
US: ,,Nejspíš ti ukážu pokoj."
Afg: ,, Nejspíš by se to hodilo."
Vedu ji do svého pokoje.

<+>=<+>[Afghánistán]<+>=<+>

Má tu spoustu věcí. Velkou skříň, poličky plné knížek, zarámovaných fotek a nějakých ocenění, má tu vknihovničku, vchod na balkón, pracovní stůl s židlí a velkou postel. V ní bude sranda. Prohlížím si fotky a zastavuju se u jedné.

Afg: ,,Kdo to je?"
USSR ke mě přichází, bere fotku do ruky a prohlíží si ji.
US: ,,To je můj otec Ruské císařství. Bohužel už není mezi námi."
V očích se mu vytvořila slza. Pokládá fotku na své místo a utírá si slzu.
Afg: ,,To je mi líto."
US: ,,Nemusí."
Usmívá se a jde na balkón. Chvilku si prohlížím fotky a pak jdu za ním. Opírá se o zábradlí a kouří dýmku.
Afg: ,,Ty kouříš?"
Otáčí se na mě. Po tvářích mu tečou slzy a oči má zarudlé.
US: ,,Snažím se uklidnit."
Začíná potichu vzlykat. Objímám ho a utěšuju ho.