tvoje smečka [pozastaveno]

12.kapitola

Posadili jsme se k ohni, všichni promrzlí. Ve vzduchu byla podivná nálada. Uspávající. Nemůžu jít zase spát, spím už skoro pořád.
Adam si ke mně přisedl a obejmul mě za ramenama.
,,Jak se má naše princeznička Mary?" řekl hravým tónem, jakým mluví pětileté děti. Nahodila jsem úsměv.
,,Dobře, dobře. Tak já jsem princeznička, jo?" zachichotala jsem se a ze srandy do Adama bouchla pěstičkou. Ten mi to jemně vrátil a našpulil rty.
,,Hmm..řekl bych, že jo. Můžu být tvůj princ?"
Dej si bacha co odpovíš.
,,Noo" zrudla jsem a pohlédla na zem.
Světlo ohně Adamovi osvětlovalo polovinu tváře a oko se mu lesklo, druhá polovina byla temná. Díval se na mě tak hlubokým pohledem, jakým se na mě snad ještě nikdy nedíval.
,,Vím že se ti líbím. Je to tak, že?" šeptal, pohled stále upřený na mě.
Je to pravda? Ptala jsem se sama sebe.
,,N-nevím."
Na jeho tváři se po dlouhé době objevil úsměv.
,,Ty.. víš."
Jakoby mi četl myšlenky. Ta představa byla dost úděsná. Na co myslím mu může být jedno.
,,Vidím že jsi už unavená. Měla by sis jít lehnout, puso."
,,Asi jo, dobrou."
Hah, prej puso. Vyskakuje si. Možná proto ho miluju. Asi. Nebo vlastně, miluju ho vůbec? Sama nevím.
Usnula jsem s hlavou plnou myšlenek. Ostatní taky spali. Dávno předtím usnuli.

Zdál se mi sen, respektive noční můra. O všem co se stalo. O tom jak se to stalo. Strachy jsem se probudila, všichni včetně Adama spali, oheň zhaslý. V tom snu byla  moje rodina. Můj starší bratr, který si ze mě věčně utahoval, ale v nitru se mě snažil co nejvíc chránit. Vynořila se mi ta vzpomínka, když jsem si našla prvního kluka a on
nás všude pozoroval a jednou si ho dokonce vyslechl.
Můj mladši bratr, co mě vždycky iritoval. Pamatuju si ale, jak ke mně jednou v noci přišel jen aby mi řekl, jak mě má rád. Bylo to tak sladké.
Moji rodiče, co mě ve všem podpořili. Dost často jsem se s nimi hádala, bouchala naštvaně dveřmi a za jejich zády je ironicky napodobovala. Ale teď mi chyběli. Brzy mi všichni začnou mizet z paměti. Nebude to za dlouho.

V očích se mi začaly tvořit slzy. Stékaly po tváři a padaly na mikinu. Nechtěla jsem brečet a probudit tím ostatní. Snažila jsem se to zadržet co nejvíc, ale nešlo to. Děsně z toho pálilo hrdlo.
Začala jsem vzlykat.
,,Haló? Ty brečíš?" řekl někdo a posadil se. Joshua.
,,N-n-e." řekla jsem a snažila se tvářit co nejšťastněji.
,,Vždyť to vidím. Pojď sem ke mně." poklepal na místo vedle něho. Teď jsem nepřemýšlela o tom jak to mezi náma dvěma je. Bylo to od něj opravdu hezké. Přicupitala jsem k němu a lehla si vedle.
,,Copak se děje?" řekl během toho co mě hladil po vlasech. Už jsem se trošičku uklidnila.
,,Měla jsem sen. Špatný sen."
Pořád mě hladil po vlasech a bylo to tak uklidňující.
,,No joo. To se stává. Jednu dobu jsem je taky často míval." Jeho hlas zněl tak klidně.
Pevně jsem ho obejmula.
,,Omlouvám se, jestli jsem tě probudila."
,,To je v pohodě, už spi." řekl a stejně jako tehdy mě obejmul rukama.
Tohle mi bude rozhodně chybět.

(◍•ᴗ•◍)✧*