tvoje smečka [pozastaveno]

18.kapitola

Hluboce jsem si oddychl. Všechno se to stalo ani ne za minutu. Byl jsem  v šoku. Ten pošuk mě mohl nadobro ukončit. Vsadím se, že to za normálního života mohl být i milý člověk. Chudáci všichni, kterým se to stalo. Tohle už nejsou oni. Probudilo se v nich vnitřní zvíře. Bez naší elektriky a pohodlí jsme jen prostá zvířata, která se servou o poslední sousto. O přežití.

Naše trojka z toho vyvázla bez nějakých větších zranění. Budu mít akorát pár modřin na těle a kluci možná trochu taky. Ale míň. Pokračovali jsme dál po Melon St. a blížili se k Arcantella Avenue. Ta je o dost menší než ostatní ulice kterými procházíme.
Naše kroky se rozléhaly široko daleko. Takové ticho bylo. Začínalo to být monotónní. Našli jsme sice pár domů, které na tom nebyly tak špatně ale když jsme vešli dovnitř, vypadalo to jakoby  měly nějakého obyvatele už v podobě zvířecí nebo lidské. To jsme potom rychle vycouvali ven. Pošli jsme o pár domů dál a spatřili jeden dost zničený, že sotva stál. Eric se u něj zastavil a zíral na něj se vzpomínkami v očích. Z levého oka mu vyklouzla slza.
,,Můj dům.." zašeptal. Chytil jsem ho za ruku a mírným potaháním se ho snažil přimět abychom šli. Tohle se neschylovalo k ničemu dobrému.
,,Můj dům" zařval a skácel se na kolena. O Ericovy jsme všichni věděli, že je dost emocionální.
,,Proč, proč, proč!" opakoval se slzami v očích a mlátil pěstmi do tvrdého asfaltu.
,,Ericu, takhle nic nevrátíš. Ničemu nepomůžeš. Akorát si rozmlátíš ruce." šel na to opatrně Joshua.
,,Řekněte mi proč. Už tu jen přežíváme ze dne na den s vidinou pomoci. Nic se nestane, kluci. Svět je v háji a my taky."
Podívali jsme se na sebe s Joshuou. Jeho pohled říkal že je to zlý. Eric tak trochu řekl to co všichni máme vzadu ve svých nejdepresivnějších myšlenkách. Ale bojíme si přiznat že to je možná pravda.
,,Čekáme na vysvobození z tohohle pekla ale nic nikdy nepřijde!"
Mlčeli jsme. Nemělo cenu se ho snažit nějak zklidnit. Jeho dýchání bylo hlasité a rychlé. Seděl tam na zemi s rukama položenýma na zemi a jeho tvář byla plná slz a bolesti. Kdybych ho tam takhle viděl a neznal ho, pomyslel bych si že to je troska.
Sám od sebe se ale po chvilce zvedl a gestem ruky naznačil ať pokračujeme v cestě.
Eric šel úplně ve předu a já zase v zadu. Joshua ke mně došel blíž a zašeptal: ,,Tak tohle byla síla."
Pokýval jsem hlavou a oba jsme zrychlili abychom stíhali Erica a jeho rychlou chůzi.
Už jsme byli v Arcantella Avenue a tady to vypadalo celkem dost slibně.
Nejdříve jsme se tu porozhlédli a já se potom rozběhl k jednomu domu napravo. Ten se mi zamlouval nejvíce.
Jeho okna byly sice rozbité a fasáda dost zničená, ale i tak si myslím že zemětřesení ustál jako jeden z nejlepších.
,,Pojďte sem, kluci!" zavolal jsem.
Seběhli se sem a otevřeli jsme dveře. Při otevření trochu zaskřípěly. Vešli jsme dovnitř.