tvoje smečka [pozastaveno]

19.kapitola

Když jsme se dostali dovnitř, před námi byly schody nahoru. Mohli jsme se vydat buďto vpravo nebo vlevo.
Nejdřív jsme šli doleva. Mezi místnostmi nebyly žádné dveře a tak to tam bylo jako jeden spojený prostor. Poznali jsme že tam je kuchyně. Po zemi byly hrnce a rozbité nádobí. Popošli jsme dál. Tam byla jakási pracovna. Uvnitř se nacházelo velké kožené křeslo a stůl. Takové ty menší věci byly rozbité a rozházené po zemi. Prohlédli jsme si levou část dolního patra a vrátili se ke schodům abychom si mohli prohlédnout i tu pravou. Vpravo se nacházel útulný obývák. Byl tam gauč, rozbitá televize a malá knihovnička. Střepy zaujímaly své místo na zemi jako v každém jiném pokoji. Za obývákem se už žádná další místnost nenacházela.
Poslední věc zbývalo prozkoumat a to horní patro. Šli jsme po vrzajících schodech nahoru. Tam byla menší chodbička a v ní 3 dveře. Vešli jsme do těch, které nám byly nejblíž. Opatrně jsme otevřeli dveře a vstoupili.
Jsem si jistý, že to je dětský pokoj. Zeď měla světle růžovou barvu a většina nábytku v pokoji taky. Taky tam byla postel. Na zemi opět střepy . Tentokrát ze zrcadla, které měla tipuju dívka na stole. Tenhle pokoj se nám taky zamlouval.
Vyšli jsme ze dveří a dali se do těch vedle. Tam to vypadalo, že to je ložnice páru. Velká manželská postel trůnila místnosti. Interiér byl klidný a na ložnici tak akorát. Nevím kdo tu bydlel ale měl dobrý vkus pro design.
A zbývaly nám poslední dveře. Otevřeli jsme je a hned se na nás vyvalila vlna modři. Stěna vymalovaná na modro. Tohle muselo patřit klukovi, pomyslel jsem si.
Tohle mě celkem dostalo. Taky jsem míval takový pokoj. V rohu se válel basketbalový míč. Všimnul jsem si,že na poličce je nerozbitá fotka. Rychle jsem k ní přišel a pozorně si ji prohlédl. Na fotce byl zhruba šestnáctiletý kluk v basketbalovém dresu držíc za pas dívku asi stejného věku. Vypadali oba moc šťastně. Možná, že kluk měl zápas a vyhrál ho. Možná, že byly šťastní protože se prostě měli moc rádi. K rámečku fotky byl přilepený lísteček.
Už jsme spolu půl roku, zlato. Miluju Tě, ať tohle nikdy neskončí.
Nevím jak dlouho jsem tam stál a zíral na tu fotku, ale určitě potom kluci odešli z klučíčího pokoje a nechali mě tam sami. Neskutečně mě to rozesmutnilo. Ta fotka..

Sešel jsem zase po schodech dolů a  tam na mě čekali kluci.
,,Náš Adámek se dojmul." řekl Joshua. Ja mu na to nic neodpověděl.
Tenhle dům byl v pohodě. Líbil se mi. Byl to takový fajn barák pro střední třídu. Za normálního života jsem bydlel v podobném.
,,Tak co, kluci. Vaše dojmy?" ptal se Eric.
,,Bral bych ho. Nic lepšího už nenajdeme." uvažoval Joshua a já s ním plně souhlasil.
,,Taky bych ho bral." vyjádřil jsem se k tomu já.
,, Dobře. Do týdne se sem přestěhujeme."
Na to jsme už jenom kývli a vydali se na poměrně dlouhou cestu k altánku.

Strašně moc se omlouvám že kapitola vyšla po tak dlouhé době. Nebyl čas. Ale rozhodně se teď budu snažit vydávat kapitoly pravidelně.
Díky za čtení. xoxo