'I love myself too, deary'

/1/

Victor

Dnes je u našeho stolu velmi  ticho. Všechno je samozřejmě dokonale prostřeno a vychystáno. Příbory se jen lesknou a ubrousek vedle mě je poskládaný do přesného rovnostranného trojúhelníku.

Jako vždy mám před sebou na snídani horký mátový čaj a jogurt. Matka přímo nesnáší, když si dávám mátový čaj ráno. Možná proto si ho také dávám. Ani mi tolik nechutná. Navíc ho naše služky ani neumí udělat pořádně. Vždy mi tam hodí víc cukru, nebo dají mátu vyloužit moc dlouho.

"Dotkneš se už té snídaně?" ozve se naproti mě matka. Celou dobu co jsem přišel jen zírám na jednu lžíci, od které se odráží světlo z obrovského okna, kterých tu je po celém sále tak šest. Nikdy jsem je nepočítal.

Narovnám se s zadívám se na matku mým zkoumavým pohledem. Nesnáší, když si ji prohlížím jako bych na ní chtěl najít nějaký háček. Připadá si pak nedoceněná a neupravená. Miluju když na mě kvůli tomu zvyšuje hlas, dává mi to sebevědomí.

Jako vždy má na sobě ještě stále noční košili, která jí končí až u kotníků, nechala si ji ušít na míru už před půl rokem. Je na ramínka, říkala, že díky ní má výrazné klíční kosti. I když...podle mě má výrazný spíš hrudník.

"Dnes nemám hlad," promluvím konečně. Hned poté opatrně odsunu židli a odstoupím od stolu. Matka začne svůj klasický záchvěv projevu vzteku. Nejdřív se zhluboka nadechne, kdy výdech už ani není slyšet kvůli hlasitému dupání její nohy o podlahu v pravidelných intervalech. Přesně po deseti dupnutích si prudce stoupne, až služky musí chytat židli, aby neudělala další přebytečný hluk.

"To by stačilo mladý pane," promluví až nepochopitelně hlubokým hlasem, přičemž jí jeden pramen zlatavých vlasů spadne do tváře. Má je opět natočené do vlnek. Když je má rozpuštěné, sahají jí až po zadek. Musím říct, že být otcem jsem vskutku hrdý na můj výběr. Protože moje matka se dá pokládat za opravdu krásnou ženu.

"Bude ti osmnáct," udělá krásnou a velmi dramatickou pauzu, což se skoro až nabízí k tomu, abych jí do toho vstoupil a něco řekl.

"Ano, ještě senilní nejsem, vím kolik mi je let matko," vezmu si do ruky sklenici s vodou, co byla přímo vedle čaje, jako by služky věděly o okamžiku, kdy se mi bude voda hodit na ochlazení krku.

"A to na sebe bere plno povinností, které ty vůbec, ale vůbec neřešíš," jako vždy ignoruje moje narušení. Přijde mi, že jsme si až moc podobní. Po otci mám tak maximálně lásku k astronomii.

Když už mluvím o otci. Nikdy se nezabívá našimi s matkou rádoby hádkami. Prostě dál jí, nebo sedí, nebo leží. Cokoli, ale nikdy nic neřekne. Za to ho matka nesnáší a já jsem mu vděčný, protože dalšího rodiče na hádky vážně nepotřebuju. Každý večer od nich slyším rozhovor, kdy mu matka vyčítá to, jak málo se o mě zajímá.

"A to jsou například?" položím zpět sklenici a usměji se na matku. Kdybychom neměli tak dlouhý a protáhlý stůl, přísahal bych, že by ho matka obešla, chytila mě za ruce a začala říkat jak moc mě miluje a stará se jen o to, aby mi bylo v budoucnu dobře.

"Victore, ty víš že tě miluji z celého srdce a tatínek to má stejně. Ale musíš vzít v úvahu fakt, že jsi princ celého tohoto království. Jednou budeš král. Který povede občany i zemi k lepšímu," celou dobu se na mě usmívá, aby mě nejspíš potěšila, nebo zjemnila fakt, který mi říká.

Moje povzdechnutí je pak jediné, co se ozve v celém prostoru této místnosti. Ani se na matku nepodívám. Tento rozhovor jsme vedli několikrát. Chápu, co mě čeká. Jen nechápu jednu věc... proč zrovna k tomuhle potřebuju královnu?!