'I love myself too, deary'

/13/

Victor

"Matko, prosím... ležel jsem týden," snažím se matku přemluvit. Už celý včerejší den mě ignoruje, ale dnes ne..dnes tenhle boj prostě vyhraju já! Odhodlaně vstávám z postele. Vím, že to ji naštve, protože nechce, aby se mi něco stalo. Očividně jen, protože jsem jediný nástupce na trůn.

"Co to...jak si dovoluješ vstát?" zahartusí a přistoupí ke mně. Nechce se mě dotknout. Nikdy se mě nijak moc nedotýkala. Něco jako objetí jsem d ní nedostal snad pět let.

"Matko, pochop, že ho jen chci vidět," říkám běž rozmyslu. "Navíc jsi mu nezaplatila a on si zaplaceno zaslouží." Nikdy bych neřekl, že se budu tak dívat na to, kdo je a kdo není hodný. Nikdy mě nějak nezajímalo, co mají za problémy ve vesnici. Uznávám, byl jsem zvědavý, co se děje a hradbami, ale o lidech jsem nevěděl nic.

Možná s těmi penězi obchoduje a vážně dělá zlé věci, ale jestli ne...tak je možnost, že teď někde s rodinou potřebují peníze, aby se vůbec najedli. A jestli to tak je, tak to musím zjistit.

"Ty peníze si nezasloužil," hradí sebe. Vždy nějaká výmluva na něco, aby to nemusíš dělat. Chápu, je to královna, může si dělat, co chce. Možná už jsem našel jeden důvod proč být šťastný ohledně mé korunovace. Nebudu ji muset poslouchat.

"Dostavil mě do paláce? Živého? Ano, dostavil a žiju, tak v čem je ksakru problém?!" křičím na ni, co můžu. Už mě to nebaví. Chci odsud, nechci poslouchat ty její kecy.

"Ale byl jsi raněný! Jeho práce je..." Zbytek už neslyším, protože utíkám z pokoje. Bok mě ještě stále bolí, ale na tom nezáleží. Musím sehnat peníze, sice nevím kolik, ale něco vezmu.

Beru to vchodem pro služebnictvo. S pytlíkem zlaťáků v ruce, trochu tepleji oblečený a s kápí, aby mě nikdo nepoznal se vydávám ven ze zámku. Musím zjistit, kde bydlí a to zjistím jedině od lidí. To aby v tom byl čert, jestli někdo neví o muži, co zachraňuje v lesích, kam nikdo nechodí...

*~*~*~*~*~

Zaklepu na dveře chatky daleko od města. Jsou tu sami, nejspíš, aby nikdo jeho rodinu neznal. Ani jsem nevěděl, že tady ta chatka je. Ostatně jsem ani nevěděl... že ve městě je tolik dobrých lidí.

Než jsem zaklepal, byly slyšet hlasy, ale teď ticho. Možná jsem měl počkat, něco řešili a bylo to vážně. Snad mám správný dům. Pokud ne, celou tu cestu jsem šel zbytečně.

Slyším pomalé kroky ke dveřím. Už čekám, že mi obyčejně otevře a já spatřím jeho rodiče, slyšel jsem dva starší hlasy, ale... dveře se rychlostí otevřou, až se málem rozbíjí o stěnu,jak do ní narazí. A stojí tam on... Jenže s nožem v ruce namířenou na mě.

Čepel se leskne od pár paprsků slunce, co svítí na dům. Bude bouřka, zvedá se vítr. Dívám se mu do tmavých očí, co ještě chvíli neprozrazují žádnou emoci. Dýka se přiblíží k mé tváři. On mě nepoznává...

Udělá rychlý pohyb rukou nahoru a tak mi shodí kapuci z hlavy. Vítr mi hned ovane vlasy a ty sebou začnou házet ze strany na stranu. Konečně se jeho výraz v obličeji změní. Vypadá... překvapeně, ale ne zas tak, jak jsem čekal.

"Victore? Co ty tady ksakru děláš?" říká až skoro povrchně. Mám chuť na něj začít řvát, ale zastaví mě silné zaburácení z oblohy. Leknu se a poskočím kousek blíž k němu. "Já vím, že mě asi chceš vidět že všech nejmíň, ale..." Vytáhnu pomalu z kápi pytlík z penězi. "Matka nevyplatila, co měla."

Zrak se mu dvakrát pohne mezi penězi a mýma očima. Otočí se směrem dovnitř. Vypadá, že až moc přemýšlí o tom, jestli mě pustit dovnitř, nebo ne. Pak jeho ruka, která byla opřená o levý práh dveří, sjede dolů a ukáže, ať vstoupím.

Zavře za mnou dveře. "Pojď za mnou," hlesne a rozejde se kamsi do místnosti. Polknu. Jsem nervózní, přece jen ho pořád neznám. Ale hádám, že když mě zachránil, tak mě asi chtít podříznout nebude. 

Vejdu za ním do pokoje, který zcela určitě připomíná dětský. Nejspíš jeho rodiče nic nezměnili, za tu dobu. Opravdu asi nebývá moc často doma. Takže všechny ty klepy byly pravdivé. Všichni říkali, jak je tajemný..havran, co se nikdy neukáže a co vždy mizí za stromy.

Trochu se nechám unést zíráním na dřevěné obložení všude kolem a na dřevěné poličky s knihami, že necítím, jak se jeho ruka dotýká mé paže. Silně mě za ní zatáhne a shodí na postel...