'I love myself too, deary'

/14/

Marco

Chytím dýku, co jsem měl v opasku do levé ruky a přiložím mu ji ke krku. Zírám na něj snad s tím největším znechucením. To si fakt myslí, že mu skočím na tu hodnou hru? Je stejný jako jeho matka a on si ještě napochoduje sem, do mého domu? Snad neslyšel moje rodiče...nechci, aby všude roznesl, že mám rodinu. A jak se sem vlastně dostal?!

"Tak hele, nevím, koho všeho jsi se musel ptát, aby jsi zjistil o tomhle domě...ale opovaž se o tom říct svojí povedený mamince. Pokud teda celou tuhle válečnou výpravu nevede ona, to bych tě klidně na místě podříznout mohl!"

Omlouvám se mami, tati, že to musíte slyšet...ale jinak ho nezastraším. Musel jsem je někam skrýt a díky Bohu máme sklep. "N-Ne... chápeš to zle," snaží se mluvit, ale jde vidět, že nedokáže propadnout dech.

"Tak jak to mám chápat?!"

Je vyděšený. Cítím, jak se mu klepou ruce, snaží se jimi dostat dýku z jeho krku, tak že mě drží za zápěstí. Ale marně, jsem silnější než on. Slyším, jak mu prudce bije srdce. Začíná mi ho až být líto. Je tam strašně nevinný.

"Nesnáším mojí matku stejně jako ty... nesnáším jí od svých sedmi let," tiše mluví a zavírá u toho oči. Vážně se mě teď snaží přemluvit, abych ho nechal být? Tak schválně jak dobře umí lhát.

"Nevím, co se v tom lese stalo...ale za život bych ti měl dlužit více, než peníze. A tak jsem se tě vydal hledat...a zjistil jsem, že jsi jen někdo, kdo chrání rodinu...a kdo se snaží, aby na něj rodiče byli pyšní."

Celou dobu mluvil pomalu a tiše. Dokonce přestal bojovat. A když dokončí jeho proslov, otevře oči a podívá se do mých. Už je klidný, srdce mu sice stále bije tak rychle, ale už to není ze strachu. Je to spíš z nervozity. Nikdy nemohl mluvit za sebe...

K

dyž si to tak vezmu zpětně...jsme stejní. Máme rodiče, kteří nám nedávali dostatek odpovědí na to, abychom se neptali. A každý máme strach, že se něco pokazí. On musí mít strach z toho, koho mu přiřadí. Je donucen k manželství, které nechce.

Pootevřu ústa a vydechnu. Výraz se mi změní z nastaveného na poražený. Zachránil mi život. Nejspíš si to nepamatuje, ale skočil přede mě a tak mě zachránil. Nebudu si nalhávat, že bych to zvládl, protože to bylo 1% k milionů.

Pomalu dám dýku od jeho krku a hodím ji na zem s tím, že se podepřu rukama u jeho hlavy. "Kdo ti to řek?" optám se, abych na něj jen tak tupě nezíral...ne že by mi to vadilo.

"Každý něco, obešel jsem asi deset domů, než mi někdo něco řekl," odvětí a podívá se jinam. Nervózní jo? Ušklíbnu se a jednou rukou mu sáhnu na břicho. Okamžitě se na mě podívá a vykulí oči.

"O-o co se snažíš?" zakoktá. Pomalu mu začnu vyhrnovat triko. Přitom se mu dívám zpříma do očí a s nevinným úsměvem na tváři. Posadím se mi na nohy a zvážním.

"Klid Sherlocku, jen jsem se chtěl podívat na ty rány." Podívám se na něj s vážným výrazem a chvíli čekám, než se uklidní. Nehledě na to, že je rudý jak rajče. Je až neuvěřitelný, že se mu to tak rychle zahojilo. Že by...

"Nešij sebou," okřiknu ho, když mu rukou přejedu po ranách. "Takhle si to akorát roztrhneš," štěknu na něj a protočím očima. Je lechtivej a nebo nervózní? Teď to jde těžko posoudit. Zahrnu mu tričko, ale stále zůstávám sedět na jeho nohách.

"Mohl bys slézt?" Snaží se dělat pána, ale to už je předem prohraná hra. Zase se k němu sehnu a podepřu se u jeho hlavy. Jsme tak blízko, že pár pramínků mých vlasů mu spadne na čelo. Má pootevřená ústa, aby lépe dýchal, kvůli rychlosti srdce, které jde slyšet snad na metr daleko.

"A co za to?" zašeptám mu do rtů a ušklíbnu se. Je tak strašně vyděšený. Tohle mě začíná bavit, možná bych si ho vážně mohl nechat. "Musím uznat, že by tě byla škoda zabít," řeknu a slezu z něj.

Uslyším bouchání ze sklepa. No ksakru, teď ještě vysvětlovat tohle. Nikdy jsem víc nepřemýšlel o svojí orientaci, jako dnes. Tenhle kluk se mnou dělá divy a já se těch divů nevzdám.