'I love myself too, deary'

/2/

Marco

Pomalu se dostávám k hranicím lesa a království. Strávil jsem zde zase víc jak půl roku. Těším se za rodinou. Vždy je opouštím na tak dlouhou dobu a jsem s nimi sotva jeden den. Ale, práce je práce.

Listí velkých silných dubů, které jsou všude okolo mě se třepotá ve větru a vydává šumivé zvuky. I ptáci už se začínají objevovat a cvrlikat nad mojí hlavou v korunách vysokých stromů. Půda už není tak mokrá a nepropadá se a ani slunce už se neschovává, jde krásně vidět. Jeho paprsky se dožadují vstupu na půdu mezi stromy kde nesahají větve.

Je to znamení. Znamení, že jsem konečně opustil zapovězenou zemi. Nadechnu se a na chvíli se zastavím. Stále mám na hlavě ještě kapuci a na ústech černý šátek. Přece jen, ve městě mám pověst, že nikdo nevzná mojí tvář.

Opět se rozejdu, jen o trochu víc švižnějším krokem. Už totiž v dálce vidím velkou zeď a bránu, která ohlašuje příjezd do zámeckého města. Naše království je vskutku zajímavé. V samotném středu je obrovský zámek kde podle všeho žije jen tříčlenná rodina dědiců slavných rytířů, co tuto zemi našli. A všude kolem něj jsou menší venice a nebo města. Těch je tu dohromady jen pět. Aby se každý mohl do měst podívat, jsou rozložená u každého cípu hradem do pravidelného pětiúhelníku.

Postavím se před bránu, kde za mřížemi už jdou vidět dva strážci brány v kovovém brnění. Mám malinko skloněnou hlavu, aby mi stín z kapuce zakrýval obličej. Brány se skoro okamžitě otevřou, všichni tady vědí kdo jsem a co jsem dokázal.

Pomalu vstoupím za bránu na rovnou cestu přímo do města. Brána se ozve skřípavými zvuky a to ohlašuje zavření. Vyrážím přímo mezi začáteční malé domy, a postupně začnu potkávat i nějaké lidi.

Všichni nakupují a nebo mluví, je tu rušno. Sem tam se na mě otočí a něco si začnou šeptat, ale jinak na mě vůbec neberou pozornost. Zabočím do jedné z uliček, kde se nachází krám s velkou cedulí 'starožitnictví'.

Skoro až vykopnu dveře a zadívám se po obchodě. Samozřejmě jsem staříka za pultem vyděsil. Zavřu za sebou a dojdu až k němu. Dýchám mu na pokožku, jak blízko jsme. Sípám abych dodal větší děsivosti toho, jak se muže oběma rukama dotknu. V tu chvíli ho málem chytí mrtvice.

Začnu se nahlas smát a pomalu si sundám jak kapuci, tak šátek. Starý muž s již úplně bílími vousy a s pleší na hlavě se nejdřív podiví, asi ještě nerozdýchal mojí návštěvu. Ale když uvidí známý obličej vyrazí ke mně, byť nezboří celý jeho stůl.

Zasměju se ještě jednou a obejmu staříka na zpět. "Jak se máte?" ozvu se hned, když se pustíme. Je to slušnost. Mám k němu velkou úctu a respekt. Je to pro mě hrdina, ale přesto všechno to, co dokázal se hází jen na mě.

"Já?!" vykřikne nadšeně, "měl bych se ptát spíše tebe! Byl jsi pryč dokonce víc jak půl roku," jeho výraz se najednou změní. Jde vidět že je utrápený a vyděšený. Nemá rád, když do těch lesů chodím, ale přesto ví, že tam musím chodit.

Zadívám se na podlahu s rukama podél těla. "Vy víte, že tam chodit musím," hlesnu potichu. Starý pán se jen otočí a zasedne zpět za jeho pult. Nerad se dívám na jeho ztrápený obličej. Dojdu k němu a vřele se usměju. "Vskutku vypadáš jako havran."

Ano. Havran. Tak mi lidé říkávají. I když nikdy neviděli barvu mých vlasů, která tomu nasvědčuje více. Říká se mi tak hlavně kvůli tomu, že se objevím a zase zmizím. Stejně jako havrani...