'I love myself too, deary'

/3/

Victor

Zamknul jsem se v pokoji. Nechci s matkou mluvit o vládnutí. Pořád dokola říká, že pokud nebudu připraven, tak mi korunu nepředá. A to chce nechat vládu otci? Ten skoro ani neví kam si odložil ponožky.

Hodím polštář po pokoji. Přistane na okně, pak se pomalu sesune dolů. Klečím na posteli a zírám na podlahu. Nevěří mi snad? Projede mi hlavou.

Na mých dveřích se ozve zaklepání. Vím že je to matka a tak jí nevnímám. Jen opatrně spustím nohy na zem.

"Victore? Vím, že tam jsi. Potřebuji si s tebou promluvit o zítřku," řekne matka za dveřmi. Otočím se na dveře a začnu je propalovat pohledem.

"S tvým otcem jsme požádaly nějaké slečny z blízkého města, co vypadaly slibně...."

Prudce si stoupnu, takže zvuk matku vyděsí. Dojdu rychlostně ke dveřím a skoro okamžitě je otevřu. Matka stojí přede dveřmi s rukama v pase, s výrazem jako by mě chtěla podřezat a hodit do řeky, ve vínových šatech po kolena.

"Tak naposledy," vydechnu, abych se trochu uklidnil, "na vládnutí nepotřebuju ženu! Můžu vládnout sám!" Zabouchnu dveře a hodím svým tělem na postel.

Proč se vlastně tak bojím lásky, manželství, vybudování rodiny. Je to protože bych nebyl volný? Nikdy jsem nebyl venku, nikam nesmím. Ani lid mě nezná. Jestli si něco doopravdy přeju, tak je to ať se podívám ven. Za jakoukoli cenu!

Víčka se mi začnou zavírat. Mám otevřené okno, takže slyším vítr a listí, co vítr unáší zase dál. Je to krásný zvuk. Jaké asi musí být, žít ve vesnici...

~~~~

"Vaše výsosti," ozve se milý a krásný hlas mojí oblíbené služky, "je čas vstávat." Pomalu otevřu oči, hned mi do nich vpadne nepříjemné ranní světlo. "Imir?" Doufal jsem, že můj hlas se ozve, ale služčino jméno vyzní dosti sípavým hlasem.

Služka se opatrně zasměje, ví, že jsem na smích vůči mé osobě velice háklivý. "Už je osm hodin, měl by jste vstávat," sladce se na mě usměje a podá mi sklenici s vodou. Jako skoro každé ráno ji má připravenou na tácu společně s kapesníky a horkým čajem.

Vždy je tu, když se neobjevím na snídani, takže se nestihnu napít. Přinesla by mi i jídlo, ale vsadím se, že jí matka poručila, ať mě nechá trpět v hladu.

"J-já spal celý včerejšek?" Podívám se na ni a příjmu od ní sklenku s vodou. Jen kývne a  narovná se. Čeká až jí svolím odejít. Což také po chvíli udělám, jemným pohybem ruky ve směru ke dveřím. Pokloní se a vydá se k odchodu. Za chvíli se ozve známé zaklapnutí dveří.

Už mi stihla i otevřít okno. Napiju se a dám sklenku opět na stříbrný tác. Protřu si oči. Nemůžu uvěřit, že jsem prospal celý den. Počkat to znamená... že ty 'slečny' jak by řekla matka... přijdou dnes!!!

Okamžitě skočím ke skříni a začnu se převlékat. Nakonec skončím u bílé košile a nějakých obyčejných černých kalhot. Nebudu se kvůli nim nějak upravovat. Taky tam můžu dojít nahý, že jo...

Svižným krokem dojdu až na chodbu ke schodišti. Nahnu se, abych viděl do velkého sálu, jestli už doopravdy moje budoucí nevěsty přijely. Samozřejmě že ano.

Dvanáct božsky vyhlížejících mladých dam stojí vw vodorovné řadě. Každá čeká na přijetí. Každá čeká na moji tvář. Každá čeká na to, až ji vezmu za ruku a řeknu slova typu: 'jsi krásná a vypadáš chytře, ty budeš moje budoucí královna'.

Ne! Takovouhle budoucnost si vyprošuju. Pomalu vykročím na schodiště s úšklebkem. Matka nade mnou tak snadno nevyhraje. Nenechám se takhle snadno srazit na kolena.

Všechny tváře dívek ustanou v úžasu, když sejdu poslední schod a všechny uvidí mé skvostné já. Dojdu až k matce a otci, kteří se na mě dívají velmi hrdě a pokývou hlavou, když okolo nich projdu.

Přikročím k první dívce. Šaty jako z pohádky tisíce a jedné noci, akorát jí chybí korunka. Hm, škoda že žádnou nedostane. Světlé vlasy, tmavé oči. Bože a ten zkřivenej nos. No, jdeme dál.

Dojdu k další, přičemž se první začne v hloubi duše proklínat, stačí mi to sledovat v periferním poli. Modré šaty dlouhé po kotníky, nejsou tak husté a jak to říct, nabobtnalé jako ty žluté předtím, ale....nahnu se k ní, hned zčervená a přikryje si ústa rukou. No jasně, stydlivá.

Přikročím k další. Účes do drdolu, dva pramínky tmavých vlasů svěšené podél obličeje. Pevný výraz, nedívá se mi do očí. Není namalovaná, teda ne tolik. Nahnu na ni hlavu a udělám srandovní obličej. Okamžitě se začne smát a chrochtat. Ohrnu nad ní nos.

Dalších několik přejdu jen tak, protože se mi buď nelíbí, nebo jsou přemalované. U předposlední se zastavím a 'omylem' jí šlápnu na nohu. Okamžitě se na mě rozkřikne: "T-ty co si myslíš, že děláš, za ty boty jsem dala všechny moje pen-" Když jí dojde s kým mluví, tak si zacpe pusu a rozbrečí se studem.

Otočím se k rodičům, kteří na mě zírají v překvapení. "Tak já myslím že pro dnešek je to všechno ne?" falešně se usměju a rozeběhnu se opět ke schodům. Vyběhnu je tam rychle, že malém shodím Imir, co mi odnáší tác s pitím. Rychle se omluvím a zavřu se v pokoji.

Sjedu zády po dveřích dolů na zem a položím si čelo na má kolena. Vydechnu přebytečný vzduch. Potřebuju ven. Bože, prosím, za těmihle zdmi už to nevydržím.

Zadívám se na okno přede mnou. Zvednu se. Pomalu k němu dojdu a vykouknu ven. Čerstvý vzduch mě ovane. Zavřu na chvíli oči. Je tu klid a pohoda. Na chvíli cítím, že jsem volný. Jako vrabčák v lesích.

Můj klid ale přeruší jeden velice podezřelý zvuk. Ženský křik. Skoro bych se i vsadil, že poprvé vykřikla matka, poznal bych její hluboký křik všude. Vystartuju z mého pokoje a zadívám se na sál pod schody. Všechny dámy se rozkřiknou hned po matce a já nestíhám ani černou co se přede mnou zjeví, ani fakt... že se na mě dívají dvě velmi děsivé rudé oči.