'I love myself too, deary'

/6/

Marco

Vydám se okamžitě na zámek. Otec s matkou se mě snaží přemluvit, abych zůstal, ale už je to jasné. Musím tam jít. Mohou mi za jejich syna dát plno peněz...nemusel bych dál chodit do toho lesa. Nebo aspoň na nějakou dobu ne.

S tím museli i rodiče souhlasit. Vyrazil jsem tedy opět se svou kápí, kapucí na hlavě a šátkem na ústech do města, kudy vede cesta na zámek.

~~~

"Nikdo z vojáků tam nechce jít, nikdo tam prý doposud nebyl," řekne královna. Pomalu pochoduje po celém sále, okolo krále, ignoruje služky, co jí podávají kapesníčky na slzy a na pot.

"Zlato, hlavně se uklidni, někdo se jistě najde," utěšuje jí král. Vezme ji za ruku a pohladí po rameni. Je to krásný pár. Někdy bych si přál taky mít takového člověka po mém boku, co ke mně bude chovat lásku a já k němu.

Několikrát zavrtím hlavou. Jen klid, teď se musíš soustředit, řeknu si pro sebe. Nadechnu se s odhrnu všechnu trému stranou. Udělám několik malých, ale hlasitých kroků směrem k manželskému páru uprostřed obrovského sálu.

Okamžitě se na mě oba podívají. "Dobrý den, vaše výsosti," pozdravím. "Stráže!" rozkřikne se hned královna a já jsem za pár sekund obklopen ozbrojenými muži v brnění. Uchechtnu se, "Tohle není třeba velectěná paní," usměju se na ní, "zaslechl jsem, že hledáte pomoct a tak jsem zde."

Královna se na mě podíval podezřelým pohledem, jako by mě skenovala i skrz oblečení. Je to nepříjemný pocit. Polknu. "Takový silný a odhodlaný. Vypadáš jako zkušený," přijde trochu blíž a ukáže strážím ať ustoupí.

"Ou, nemusíte mi lichotit královno, já-" "Takový už tu jeden byl. Taky plný slov, ale činy nikde." Několikrát na ni zamrkám. Dobře, musím uznat že mi na poprvé zvedla ego. Mohl bych se začít chovat normálně.

Pokloním se a zavřu u toho oči. "Omluvte, že jsem za vámi takhle vtrhnul." Narovnám se a udělám jedné krok k ženě s krásnými zlatavými vlasy. "Ale pochopte mě. Pracuji jako lovec těch stvůr co žijí v lese za našimi hradbami. Odváží se tam jen málo lidí. A já jsem jedním z nich. Nemusíte mi věřit, jen to zvažte. Kolik možností na záchranu prince ještě máte?"

Říkám slova s naprostým klidem a pomalu, abych nic nepokazil. Dávám si pozor, abych ji, ani nikoho z královské rodiny nějak neurazil. Tady jde totiž i k mně. Je to královna, kdybych se jí nelíbil, nebo by mi nevěřila, tak mě může dát i za mříže a to bychom já ani moji rodiče nezvládli.

"No dobrá," rozhodí rukama. V duchu začnu jásat. "Jaký je váš plán?" Usměju se a začnu vysvětlovat. Samozřejmě i moje podmínky zmíním.

"Takže vy nám vrátíte syna a já vám dám na oplátku peníze a dříví na zimu do vašeho domu." Zopakuje si královna, aby nic nezapomněla a možná i potvrdila naši dohodu. "Ještě jednu věc," zastaví mě, když už se chci otáčet. "Jak dlouho vám to zabere?"

Samozřejmě, že chce vědět tohle. Aby věděla, kdybych selhal. Je mazaná. Otočím se na ni se zamyšlením v očích. Nemůžu dát moc vysoké číslo, aby mě za někoho nevyměnil,  nebo spíš aby si o mě nemyslela, že to nezvládnu.

"Dejte mi tři dny." Královna se podiví, ale já už mám v plánu jí vysvětlit všechno a dopodrobna. "Než se připravím bude to tak hodina. Cesta lesem, abych našel prince mi může podle stop zabrat klidně i den. Pokud tedy bude noc, v noci nechodím, je to riskantní. A další den, než nás dostanu opět z lesa. Musíte počítat s tím, že nás budou vlci pronásledovat, takže budeme muset měnit stanoviště. A ten zbylý den je na to, kdyby se cokoli pokazilo."

Královna se na mě usměje a podá mi ruku. Má nasazené zeleno černé rukavice. Není to, protože by byla zima. Spíš jí ladí k elegantní čelence. Její ruku příjmu a aby se neřeklo, tak jí ručku jemně políbím. Opouštím zámek s tím, že za tři dny nanejvýš jsem zpět.

~~~

Rozhlížím se po lese. Všude je klid. Už jsem prošel dvě tábořiště a nikde nic. Ani sebemenší stopa. Žádné stopy v bahně, žádné chlupy v malých křovinách, žádné podobné znaky po útoku na zvěř.

Začínám být zoufalý. Kdybych měl projít celý les a tím pádem všechny tábořiště, vrátil bych se do království možná až opravdu v ten třetí den a přitom je minimální šance, že prince takhle najdu. Ty stvoření jsou chytrá, mohou se stěhovat, pokud nebudou chtít, abych je našel, tak je nenajdu.

Ale v tom... ucítím závan krve. Seskočím ze stromu, kde jsem seděl pěkných pár sekund a rozeběhnu se za pachem. Po pár minutách se objevím u poraženého jelena. "Je čerstvě mrtvý," řeknu si tiše pro sebe a otočím se. Nikde nic. Chvíli poslouchám, jestli nezaslechnu nějaký pohyb, ale nic se neozve.

Musím ale něco zkusit. Tohle je jediná stopa kterou zatím mám. Tak jo, vzchop se! Najdeš je, jen používej instinkt!
Zavřu na chvíli oči. Slyším šumění lesa a sem tam ptáky, co letí nad mojí hlavou. Abych se soustředil jen na toho, koho chci najít, je potřeba zahodit vše co ve mě je lidského. Musím probrat moji druhou půlku...