'I love myself too, deary'

/7/

Victor

Po asi půl hodině běhání sem a tam. Jsem zjistil, že se pokaždé objevím tam kde předtím. Takže u těch kamenů. Sednu si na zem k jednomu ze stromů a opřu se hlavou o kůru.

Je to vážně beznadějné. I kdyby se sem někdo dostal, tak se nedostane s Emmou ani beze mě zpět. Riskoval by tak i svůj život, proč by to někdo dělal? Kdo by byl tak hloupý? Přál sis, aby jsi byl venku, tak tady to máš. Řeknu si sám pro sebe.

Ruka mi přistane na ústech a osoba s obrovskou silou mě zvedne ze země a přidělá si mě k sobě, tak abych sebou nemohl házet a ani ječet. "Pššš..." Ozve se za mnou. "Nechci ti ublížit, jsem tady na žádost tvojí matky a otce," otočím se, ale cizinec mě stále drží u sebe.

Pootevřu pusu. Vysoký, celý v černém, temné vlasy a tak i oči. Vlasy má rozcuchané od větru, na sobě má obyčejné oblečení. "K-kdo-" zacpe mi pusu. "Ticho, jsou všude okolo," řekne výhružně a tak radši zmlknu. "Nahoru," hlesne a ukáže prstem na strom.

Když se usadíme, kluk tak v mém věku, nebo tak aspoň vypadá, se začne rozhlížet a snad i čichat? Každopádně jsem ho nechal, je to první člověk, kterého jsem tady potkal. Po chvíli se na mě otočí. Začne si mě prohlížet. "Ty nejsi princ," malinko přivře oči a přisedne si blíž ke mně.

"C-co? Já jsem princ, kdo jiný bych byl?!" Zamračí se na mě, když si uvědomím, že jsem moc nahlas, tak se chytnu za ústa. "Když jsem mluvil s královnou, říkala, že už sem někoho přede mnou poslali."

Někde zašustí listí a oba se tím směrem podíváme. Pět vlků jde teď pod námi pomalým krokem. "Alfa," hlesne můj společník vedle mě a já se zadívám více dopředu. Naproti pěti vlkům stojí ten vyhublý a možná i starý vlk o trochu větší než ostatní.

"Co budeme dělat?" optám se. Černovlásek se na mě ani neotočí. Vypadá to, že sám přemýšlí, co udělat. Pokouším se mu podívat přes rameno, abych taky viděl, co se tam děje. Černovlásek sebou cukne do strany, když se moje brada omylem dotkne jeho ramene.

Otočí se na mě. "Co to jako děláš?" Vypadá celkem nastaveně a možná kdybychom nebyli ve stínu, možná řeknu i, že se červená. Protočím očima. "Nic, jen se koukám, co se tam děje," řeknu a zase si sednu zpět na své místo.

"A kruci," řekne a otočí se na mě. Leknu se rychlého pohybu a tak sebou cukne na stranu, převážím se. Ale moje ruka se ještě stihne zachytnout jedné malé větve v dosahu. Už si myslím, že nám vyhráno, ale to by mi můj život nesměl přivést karmu.

Větvička se ulomí a já padám že stromu jako dozrálá švestka. Spadnu na záda a hned se zase rozkašlu. Vlci se na mě okamžitě otočí a chvíli se na mě překvapeně dívají. Pak se ke mě ale pár z nich rozejde.

Uslyším nad sebou povzdechnutí a následný dopad přede mě. Přetočím se na břicho a podívám se na vlky před námi. Černovlásek ale vypadá odhodlaně. "Tak, kdo první?" řekne sebejistě a přísahal bych Bohu, že se ušklíbl.

Asi prvně čekal, že se na něj vrhnout a budou ho kousat. Nebo minimálně já to očekával. Místo to se ale na něj vrhli způsobem, kdy si ho dali na záda a znemožnili mu seskočit stejně jako mě. Jeden kývl na Alfu a ta se rozběhla do lesů.

"Běž!" křičí na mě. "Přímo za nosem, jak jsi teď otočený, najdeš ztezku a ta tě zavede do království." Zadívám se na pár stromů přede mnou, jsou nepřímo poskládané a úzké. Nebude těžké se mezi nimi prorvat.

Když se otočím zpět na něj, už skoro mizí v dálce. Pomalu se posadím a zadívám se na zem. Proč mi vlastně pomáhá? Nezná mě. Takže...mu matka slíbila odměnu, zavolala si ho a prostě ho podplatila. No jasně, kdo by se se mnou vlastně bavil. Nikoho nezajímám. Nikdo mě nezachrání jen protože pro něj něco znamenám.