'I love myself too, deary'

/11/

Victor

Hned, jak mě odhodí do křoví, se snažím nějak zjistit, co se děje. Ano slyšel jsem, že nás pronásledují, ale jak se tady mohli objevit tak rychle? To zavytí mohlo být tak kilometr daleko. Nebo alespoň to tak pro mně znělo.

Snažím se rozkoukat a zároveň vstát ze země. Keřík mě přehodil na záda a je celkem obtížné... slyším dopad těžkých tlap na hlínu. V tu chvíli je mi jedno, jestli jsem zaseklý v keři nebo ne. Prostě se zvedám a snažím se neudělat hluk.

Spatřím, jak se vlk připravuje na vystartování proti černovláskovi. Proč tam jen tak stojí?! Proč neutíká?! Je snad retardovanej?! I když... možná ví, co dělá. Tyhle lesy a chování zvířat zná mnohokrát víc než já. Možná jsem já ten idiot. Myslím.. že bych měl utéct. Teď mám šanci. Nebudou mě honit...a tuto cestu si pamatuju. Do paláce bych doběhl...

V tu chvíli zvíře zavrčí a zamračí se na muže pár metrů před ním. Dívají se na sebe oba stejně. Oba s nepředstavitelnou nenávistí a oba naprosto unavení z tohohle divadla. Jde to z nich cítit. Jako by to zvíře opravdu cítilo to co lidé. Ale jak je to možné?

Není návratu. Zvíře očividně startuje. Vrhá se po, oproti němu, malém těle. Bezhlavě útočí a nohama rozbíjí suchou hlínu a drny trávy v ní. Jako by pro mě bylo vše zpomalené. Jsem blízko. Mohu mu pomoct. Ale... proč neuteču?

~*~*~*~*~

"Pane bože, cos to ksakru udělal?!" slyším jeho hlas. Je vyděšený. Má strach? O co? Co se stalo? V tu chvíli si můj mozek spojí situaci s tím, jak jsem zaječel. Bylo to bolestí. Bolestí, která se mi rozlije snad po celém těle, když si uvědomím, že se do mě zvíře zakouslo.

Má obrovskou tlamu, takže do úst je schopno vsoukat celý můj pás, ale stojí na místě. Stejně mimo z mého činu, jako černovlásek. Ale stále mě drží a já cítím, jak mi pomalu mizí krev z těla. Bolí to tak strašně moc. Snažím se zvednout hlavu, abych viděl ty oči...

Vlk mě pustí a já dopadnu na záda, což ráně, která se rozléhá od prsou až po pás, moc nepomáhá. Zrychleně dýchám, motá se mi hlava a cítím, jak se potím, i přes to, jaká je mi neskutečná zima. Černovlásek se ke mně sehne. Poprvé v jeho očích vidím strach. Ten strach, co by viděl každý, kdo ho tajně miluje. Strach o mě.

"Cos to udělal ty idiote?" vyřkne snad nejtiššeji, co jsem od něj doposud slyšel. Snažím se usmát, ale moje koutky nijak nereagují. Cítím, jak se mi chce hrozně spát. "J-já..." nedokončím větu. Jsem na to moc slabý. Víčka se mi samy od sebe zavírají.

"Ne! NE! NEUSÍNEJ! NESMÍŠ...USNOUT!"

A pak tma.

~*~*~*~*~

"Mami? A co je v těch lesích?" Optá se klouček s blonďatými vlásky. Může mu být tak šest. Je malý, hloupý a naprosto nezvladatelný, co se týče otázek a zvědavosti. Vždy chtěl jsem zjistit víc o tom, co se děje za velkými hradbami zámku. Co se děje v těch hájích. Co za nebezpečí ohrožuje jejich království.

"Nic tam není," odpovídá matka. Vždy tak nadřazená. Sama sobě dělá chytrou, ale nikdy neviděla to, co viděl princ. Nikdy neviděla ten chtíč někomu pomoct. Nechtěl být princem. Chtěl... žít.

"Ale.." snaží se něco říct klouček. Však matkou je hned přerušen. "Žádné ale!" zahartusí. "Jsi princ a takové hlouposti tě nemusí zajímat. Lidé nás ochrání." Ano. Měla pravdu. Ale oni sami o životy přijdou. Proč by to dělali? To nikdy chlapci nedocházelo. Ale koho se na to zeptat, než vlastního rodiče? Bylo lepší jít za otcem?

Hloupost. Neposlouchal by. Jako nikdy. Je až příliš tichý a je jasné, že by ho poslal za matkou. "Jsi nemocný, měl by jsi spát," řekne rázně matka. Je stále tak naštvaná a zamračená. Chlapec se jí vskutku někdy až bojí. V pohádkách sice četl o čarodějnicích, ale je vážně možné, aby to byla jeho matka?

"Jenže mně se nechce spát," snaží se začít hru. Doufal, že matka se otočí, usměje a bude se ho snažit donutit usnout. Ale stal se pravý opak. Matka se ani neotočila a dál pokračovala pomalými krůčky ke dveřím.

"Když nechceš spát, tak buď vzhůru. Stačí, když budeš zticha."

Vystartuji do sedu a rychle dýchám. To byl sen? Ne... vzpomínka. Cítím, jak se mi po těle prohání studený pot. Všechno mě bolí, včetně pasu. Lehnu si zpět. Jsem...doma? Ale jak jsem se sem...

O můj bože....TEN VLK!