'I love myself too, deary'

/9/

Victor

Když ze sebe dostanu omluvu, celý rudý, se na něj podívám. Ruce mám sepnuté v jedno, cítím, jak se mi klepou nohy a myšlenky jedou jako o závod. Jsem až moc nervózní. Tenhle chlap mě nezná ani dohromady 10 minut a už si dovoluje? Vždyť... vždyť jsem princ!

Ten výraz...tak temný a plný nenávisti. Opravdu asi moji rodinu nesnáší. Život jsou peníze, chápu proč to dělá a že mu můžu lézt na nervy, ale to on mně taky! Myslí si, že j silný a může všechno? Arogantní.

Obočí má narovnané, jako by byl v pohodě. Cítím z něj tu chuť mě uškrtit na místě, i přes to, že to skrývá za kamenným výrazem. Přestanu mu zkoumat obličej a přesunu se na oči.

No a pane bože. Pootevřu ústa, má vážně krásné oči. Někdo by se jich mohl bát, jsou až příliš výrazné a temné. Jako tma. Nikdo by se v nich nemohl topit. Skrývají toho až moc. Co se mu asi stalo?

"Vidím, že se omlouváš poprvé v životě, prcku," uchechtne se. Prostě se najednou usměje, jako by ten vražedný pohled nic neznamenal. Mám chuť k němu jít blíž, ten úsměv... neměl bych nad ním takhle přemýšlet! Přestaň.

"Poprvé?" dostanu ze svých úst jedno normální slovo, ale zbytek polknu a pochybuju, že ještě někdy vyplavou. Bože... padají mi oči. Jsem vážně unavený. Nikdy jsem neutíkal takhle daleko a dlouho. Taky ...jsem byl asi poprvé v ohrožení života.

Černovlásek otočí hlavu směrem nahoru a vlasy mu rozčechrá slabý vánek přicházející z lesa. "Stmívá se," řekne tiše s pohledem na mraky a červenající se oblohu. Ne šerloku...svítá. Podívá se zpět na mě a udělá dva kroky. Opět je neskutečně blízko. Copak neví, co to znamená osobní prostor?!

"Jak tak na tobě vidím, dál už nepůjdeš a já tě tahat nebudu," podívá se mi do očí. Snažím se nedívat na něj přímo a tak mi zrak lítá někde mezi stromy, oblohou a trávou. Ruce složím podél těla a čekám, jestli z něj vypadne další moudro.

"Takže to vypadá na spaní pod širákem." Zazubí se na mě, vezme moji ruku a táhne kamsi do lesa. "P-počkat! Kam mě to zase táhneš?" Snažím se ho zastavit, ale je to marné. Jsem na to únavný a on zase silný. Kdyby chtěl, urve mi ruku. Jsem oproti němu jako špagetka.

Bez dalších slov, či odpovědí mě dotáhne na louku, která se schovávala za pár keři, kterými jsme prošli. Je skoro neuvěřitelné, že i taková krásná místa existují. Kdybych jen tak mohl...

"Pokud nelíbí, můžete klidně spát na stromě, výsosti." Až teď si všimnu, že už sedí na zemi a já čumím kamsi do blba. Nervózně se usměju a podrbu se na zátylku. "Ne...tohle je dobrý." Skromný jako vždy.

Sednu si také a zadívám se na oblohu. Minimálně 15 minut sedíme vedle sebe, naprosto tiše, každý si jen užíváme ten pohled, jak se červánky postupně vytrácejí a oblohu zahaluje tma. "To je nádhera," hlesnu s výdechem.  Slyším, jak se vedle mě hýbe a periferním polem zaregistruji, jak se na mě podíval.

"Ty nechodíš ven?" optá se. V jiné situaci bych ho nenašel za to, že mi tyká, ale teď? Se mi to i líbí...je zvláštní, jak se všechno dokáže změnit během dnů...hodin...minut...i sekund. Čas je až moc mocná věc.

"Popravdě, bych rád." Hlas mám tichý a na situaci šťastný. Nevšímám si, že se usmívám. Nejsem ani šťastný, stále je tady riziko, že nás vlci najdou, ale...tohle místo na mě působí pozitivně. Jak vůbec ví, že jsme v bezpečí? A kdo je, jak se sem dostal? Mám na něj až moc otázek.

"Nedokážu si představit, jaké to je žít na zámku..." odmlčí se, "Ale rozhodně vím, že bez tohohle," kývne hlavou k obloze, "bych žít nemohl." Přijde mi klidný. Uvolněný. Už není tak strašně přísný. Ale výraz je stále stejný. Kamenný výraz, který slouží jako opona a ochrana před zlým. Vím, že jsem až moc zvědavý, ale tenhle chlapík je až moc podezřelý na to, abych neměl otázky.

"Je to...jak bych to řekl... jiné." Oba se na sebe podíváme. Zase nastává ticho. Je komické, jak na sebe jen zíráme. Už to bude asi tak po třetí, co dlouho udržujeme oční kontakt. Mohli bychom se tím začít živit. 'Kamenné pohledy, každých pět minut a bez přestávek'.

"Co je jiné?" zeptá se zaujatě. Je skvělé, že konečně mluvíme, jako lidi a ne jako zvířata snažící se o sebedestrukci a zabití toho druhého. Možná i moje nadřízenost trochu padá, ale neměl bych zapomínat na to... že je tu jen pro peníze. Bůh ví, co s nimi dělá. A ani to asi vědět nechci.

"Život.... život je jiný."