'I love myself too, deary'

17.

Victor

Probudím se okamžitým škubnutím. Zase zlý sen, nesnáším ty noční můry. Předtím to bylo o rodině, ale teď se mi zdává i o příšerách v lese. Mám na ně stále tolik otázek. Chtěl jsem se Marca zeptat, ale přišlo mi to jako hodně špatné téma na první seznámení.

A navíc pochybuji, že se ještě uvidíme. Nevypadal nadšeně z nabídky práce, možná ho opravdu víc baví hledání ztracených v lesích. A proč vůbec chci aby přišel a o tu práci zažádal? Proč ho chci zase vidět?

Bylo to předevčírem a já na ten večer pořád myslím. Smáli jsme se. Vtipkovali. Nepřišlo mi ani zvláštní, jak jsme se na sebe dlouze dívali. Nelitoval jsem rozhodnutí ho jít najít. Peníze si převzali a já jsem za to rád. Vypadali chudě. Ale milují jeden druhého a to já zase nemám. Chybí mi láska.

Do pokoje vtrhne služebná. "Pane? Jste v pořádku? Slyšela jsem křik." Odvrátím pohled a přikryji se peřinou, že mi koukají jen špičky blonďatých vlasů. "Můžete říct matce, že dnes nepřijdu na snídani?" Služka se zasekne. "O-ou jistě pane." Vykouknu z pod peřiny a zvednu jedno obočí. "Co se děje? Něco špatně?" Pokrčím obočí.

"Ne, ne...jen, je nezvyklé, že mě žádáte, výsosti." Odvětí. Než se nad tím stihnu víc zamyslet, rukou máchnu ke dveřím a služka s úklonou zmizí. Zvednu se z postele a mířím k oknu. Zrak se mi toulá někam za město, daleko, za vysoké domy, až na kraj k hranicím...do malého útulného domečku, kde bydlí můj tajemný zachránce.

~*~*~*~

"Pane? Vzbuďte se, chce vás matka," probouzí mě služka, ale já mám moc těžká víčka na to, abych je otevřel. Snažím se mluvit, ale mám sucho v krku. "Vodu," hlesnu jen. Služka zaváhá, ale nakonec rychle vykluše z pokoje. Za pár minut je zpět se sklinkou vodu.

Snažím se posadit. Hlava mě bolí, jako bych v ní měl střepy. Víčka těžká, klepu se zimou ale sám cítím, jak jsem spocený. Usrknu si vlažné vody. "Pane, jste nejspíš nemocný," říká služka a dá mi ruku na čelo. "Nesahat," hlesnu a odstrčím její ruku. "Nemám rád dotyky. Ne, když....nejsou od něj." Plácám slova, která ani nedávají smysl.

"Pane, počkejte tu, zavolám vaši matku a doktora." Jsou poslední slova, která od ní slyším. Mám něco mezi spánkem a bděním, sem tam slyším slova, sem tam věty a někdy jen zbytečné hučení v mojí hlavě. Už nerozumím ani vlastním myšlenkám.

"Má vysokou horečku, vypadá to, že..."
"Jak dlouho?"
"Týden, možná víc, nedokážu určit."
"Páni, přišel..."
"Ou, ten nový, nechte ho...pak přijdu."
"Stále leží?"
"Včera mluvil ze spánku."
"Pro dnešek končíte, ukažte tomu novému, co a jak."
"Naschledanou pane, už mě zastupuje pan...."
"No tak, probuď se..."
"Copak jsi mě tady nechtěl vidět?"

~*~*~*~

"Jsi při vědomí?" Cítím dotek na mém čele. Snažím se nechat otevřené oči, ale jsou těžké. Obraz mám rozostřený, ale vím, že vedle mě na posteli sedí postava. Dává mi z čela pryč vlasy a přikládá mi na čelo studený obklad.

"Huh?" Je jediné, co ze mě vyleze. A i tak můj hlas zní odporně, chraptím a pískám. Slyším, jak se postava zasmála. A obraz se mi začne zaostřovat. Vidím ty temné vlasy, krásné oči a úsměv na tváři. "Marco?" Ptám se zmateně.

"A kdo jiný?" Uchechtne se. Má ruku na mém čele, aby mi obklad nepadal. "Musíš být hladoví, sedni."

Udělám jak říká a mezitím se už perfektně rozkoukám. "Jak dlouho jsem spal?" Promnu si oči, aby mě v nich nedráždily ospalky.

"Týden a něco, nevím přesně jsem tu teprve tři dny," odvětí a nahne se ke mně se lžičkou v ruce.

"To mě teď budeš krmit?" Protočím pobaveně očima. Pak mi ale dojdey že nejsem u něj doma, ale v království a že teď řekl, že tu vážně pracuje. "Tak počkat, tys tady vážně začal pracovat?!" Vykriknu trochu víc nahlas než jsem chtěl.

"A jak bych se tady jinak asi vzal?" Odvětí pobaveně a uhne s polívkou, abych ji nevylil.

Já však neřeším ani polévku, ani to, že z toho bude bordel a skočím mu nadšeně do náruče. Naštěstí polévku Marco nevyleje, tiše jí položí na malý stůl vedle a objetí mi oplatí. "Promiň, jen mám hroznou radost." Pustím ho. "Nevypadal jsi moc nadšeně, když jsem ti to nabízel, tak jsem nevěřil, že se ještě uvidíme."

"Nebylo co promýšlet, byl jsem jen překvapený, že se mi po kolika letech dokázala otevřít jedna práce. Proč si myslíš, že jsem byl pořád v tom lese? Nějak jsem se uživit musel."

"Jsem rád," přiznám s úsměvem.

"Teď ta polívka."

"Ne! Nebudeš mě krmit, tohle zvládnu sám."

"Výsosti, myslím že nevíte, co obnáší moje práce, správně bych vás měl u převlékát."

"To neuděláš!"

"Sleduj mě."